Žádné mobily a internet, jen odřená kolena a rodiče nahánějící děti po setmění domů. Tak zhruba vypadalo dětství za dob socialismu. Venku se dalo dělat spousta věcí, a především hrát hry, nad kterými jen dnešní děcka kroutí hlavou. Vzpomenete si, jak jste řádili například na klepadle nebo cihlou malovali po chodníku? Kdo měl křídu, byl král. A co teprve ten, kdo se uměl důkladně schovat, když se hrálo na pikolu.
Přiběhnout domů, prásknout aktovkou do kouta a mazat za kamarády. Případně ještě udělat úkoly na druhý den, pokud jsme nepřemluvili rodiče, že se na ně vrhneme večer, či nepoužili klasiku, že žádné nemáme. Pak se vše dohánělo v ranní družině nebo o přestávkách. Nejdůležitější však bylo být včas připraven na zavolání pod okny a otázku: “Může jít Honzík ven?” Dětská hřiště rozhodně nevypadala jako dnes. Pole působnosti bylo většinou okolo klepadla na koberce, kde se daly dělat velké věci a především děti hrály rozličné hry, kterých měly v zásobě mnoho. Která byla vaše nejoblíbenější?
Hra na schovávanou nebo zkráceně na schovku se hrála snad na všech sídlištích a vesnicích. Jedno z dětí je opřeno se zavřenýma očima o strom a počítá do deseti. Jakmile ostatní uslyší: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát, už jdu,” tak musí být schovaní a pikající je hledá. Cílem hry je všechny najít a nenechat se zapikat. Úkryty byly mnohdy velmi vychytralé a nebylo jednoduché kamarády najít. Pokud jste se vzájemně zahlédli, pak rozhodovalo, kdo měl rychlejší nohy a první doběhl ke stromu toho druhého zapikat.
Slepičí, mravenčí, sloní nebo žabí, nejen všechny tyhle kroky se odehrávají ve známé hře. Pamatujete si tuto hru, a jak vypadá slepičí krok? Jedno z dětí stojí zády k ostatním, například o deset metrů. Na prvního z kamarádů zvolá: „Honzo, vstávej!” a na to se mu dostane odpovědi: „Kolik je hodin?” Poté si vymyslí například čtyři sloní, které první z dětí udělá. Takto se pokračuje dále a vyhraje to z dětí, které jako první sáhne rukou na zády stojícího kamaráda. Není to ovšem tak jednoduché, může se stát, že místo kroků zazní: „Babička plete, babička páře nebo, že se babička spláchla do záchodu.” Pokud plete, běží se dopředu, dokud se neřekne stop. Jestliže páře, tak všichni musí couvat, a když se babička spláchne, tak se zůstává v podřepu na místě.
Největší hádky se odehrávaly ve hře, kdy stálo jedno dítě opět zády ke svým kamarádům a začalo odříkávat: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum,” poté se rychle otočilo a jeho parťáci, kteří se rozeběhli směrem k němu, museli být v tu chvíli jako sochy. Jakmile se zahlédl jen malý pohyb, mazalo dítě opět na start. Samozřejmě někdo tvrdil, že se nepohnul, ale pravdu měl ten, kdo byl zády. Mnohdy se tak kamarádi pořádně rozhádali, ale naštěstí jim rozepře dlouho nevydržela a za chvíli už zase společně řádili.
Především holčičí zábavou bylo skákání gumy. Nejnižší úroveň zvládl každý, mistryně ve skákání, ale měly výskok, za který by se nemuseli stydět ligoví hráči v basketbalu. Princip byl jednoduchý. Doma „ukradenou” prádelní gumu měly dvě proti sobě stojící děvčata navlečenou kolem kotníků. Třetí přes ni přeskakovala v různých sestavách a rytmus určovaly říkanky, které znali všichni - jaká frčela za vašeho mládí? Postupně se guma posouvala výš a výš, a tím pádem se její přeskakování stávalo těžším.
Dětská fantazie nezná mezí a v zásobě jsme měli ještě mnoho dalších her. Znáte například Krvavé koleno, Pepíčku, pípni, nebo přebírání? Dnešním dětem už zůstalo jen skákání panáka a na schovku si také občas zahrají. Jinak jsou bohužel schovaní za monitorem počítače a mobilní telefon nedají z ruky. Je to smutné, ale pokud nedělají alespoň nějaký sport, sedí doma a lítání s kamarády po venku jim už dávno nic neříká.
Jaké hry se hrály za socialismu, jsme vám teď připomněli. Vzpomínáte si ale na účesy té doby a na chemlon na hlavě?
Ireceptar.cz, Instory.cz, Autorský článek
