Pohřbívání zaživa bylo jednou z nejděsivějších forem trestu a mučení ve středověku. Lidé umírali v naprosté agónii, a to jak v rámci mučení či trestu, tak naprostým omylem. Proč k tomu docházelo, kdo mu nejčastěji padl za oběť a jak strašlivé utrpení musely oběti snášet?
Tento krutý způsob popravy nebo trestu má kořeny v dávné minulosti a objevil se ve více kulturách po celém světě. Ve středověké Evropě se používal především jako trest za cizoložství, zradu, kacířství nebo porušení společenských norem. Zvláště časté bylo v dobách inkvizice, kdy byly ženy i muži pohřbíváni zaživa kvůli údajnému spolčení s ďáblem. Pohřbívání zaživa bylo považováno za exemplární trest, jenž měl odradit ostatní od podobných činů. Často bylo veřejnou událostí, které se účastnila široká veřejnost, aby si vryla do paměti hrůzu tohoto rozsudku.
K pohřbení zaživa byly ve středověku často odsouzeny ženy, které byl přistiženy při nevěře. Mužská nevěra byla vždy více tolerována, a tak pokud vůbec došlo na nejhorší, bývali většinou „jen“ popraveni mečem nebo jinou metodou, ale ženy měly být „odstraněny“ potupnějším způsobem. Tento trest byl běžný například ve Svaté říši římské nebo ve středověké Itálii.
Pohřbívání zaživa bylo jedním z možných trestů také pro ty, kdo byli obviněni z kacířství nebo čarodějnictví. Inkvizice často používala tuto metodu, zejména pokud neexistovalo přiznání, ale podezření bylo silné. Některé oběti byly pohřbeny přímo na hřbitovech s takzvaným posvěceným hrobem, aby se zabránilo jejich „démonickému návratu“.
Oběť byla většinou svázána nebo umístěna do rakve, ze které nebylo úniku. Existovaly různé způsoby provedení. Při zahrabání do země byla oběť položena do vykopané jámy a lidé na ni házeli hlínu, dokud nebyla zcela pohřbena. Některé ženy obviněné z cizoložství nebo kacířství byly zazdívány ve zdech klášterů nebo pevností. Někdy byla oběť umístěna zaživa do rakve a pohřbena, což znamenalo delší utrpení kvůli omezenému přísunu vzduchu. Představit si to můžete například díky této únikovce:
Pohřbení zaživa bylo jedním z nejhorších způsobů smrti. Oběti čelily několika hrůzným pocitům, které dobu do úplné smrti ještě víc ztěžovaly. Nastával pocit bezmoci a paniky. Jakmile byla oběť pokryta zeminou, docházelo k neuvěřitelnému psychickému šoku. Po několika minutách začal vzduch docházet a oběť se v důsledku nedostatku kyslíku pomalu dusila. V závislosti na provedení popravy mohla oběť umírat i několik hodin a prožívala tak dlouhou agónii. Dostavoval se také strach z hmyzu a hlodavců. Pohřbení zaživa s sebou neslo i riziko útoků podzemního hmyzu či hlodavců, což při plném vědomí bylo skutečně bolestivé a pohřbenému přinášelo další nesnesitelné utrpení.
Zní to neuvěřitelně, ale ve středověku docházelo k pohřbení zaživa nedopatřením poměrně často. K možným příčinám nepochybně náležel fakt, že se resuscitační metody rozvinuly až koncem 18. století. Pohřbení zaživa vyvolávalo v lidech takový strach, že se v 18. století začaly dokonce prodávat rakve opatřené speciálním signalizačním mechanismem. Jednalo se o zvonek, na který mohl zdánlivý nebožtík zazvonit a upozornit tak hrobníka, že je při smyslech.
Ve středověku nebylo běžné, aby se práva odsouzených nějakým způsobem chránila. Teprve v raném novověku, kdy začaly vznikat první trestního práva, bylo pohřbívání zaživa postupně zakázáno. K jeho vymizení přispěla i osvěta a změna morálních hodnot v osvícenství. Poslední doložené případy tohoto trestu se objevily v 19. století, kdy ještě některé oblasti východní Evropy a Asie stále praktikovali pohřbívání zaživa jako součást právních trestů či zvykových norem.
www.dotyk.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.epocha.cz
