Říká se, že pro krásu se musí trpět. V dnešní době nejsou v drtivé většině případů kosmetické procedury nijak extrémně bolestivé nebo dokonce život ohrožující. V minulosti si však často ženy s riziky či bolestí hlavu nelámaly. Chtěly být zkrátka krásné a neváhaly si přitom kapat do očí jedovatý rulík nebo třeba pojídat jedovatý arsen. Kam až byly ženy ochotné zajít?
Na začátku 19. století se na již používané korzety přidala kovová očka, díky kterým šlo korzety utáhnout ještě více. Často tak ženy korzet stahovaly až do té doby, než měly v pase pod 40 cm, což bylo tehdy považováno za ideál krásy. Z dlouhodobého hlediska však hazardovaly se svým zdravím, jelikož korzety značně deformovaly hrudní koš, páteř a způsobovaly svalovou atrofii.
V 19. století byla populární konzumace arsenu, která slibovala zářivou pleť, jasné oči a ladné křivky. Podle dobových časopisů bylo třeba arsen konzumovat při dorůstajícím Měsíci, kdy doporučená dávka byla velká jako zrnko prosa. Jenže kromě obrovského rizika akutní otravy s následkem smrti se většina lidí při pravidelné konzumaci dočkala bolestivých svalových křečí a zvracení.
Tradice svazování chodidel začala v Číně někdy kolem 10. století a skončila teprve v polovině 20. století, kdy Čína tuto bolestivou tradici zakázala. Extrémně bolestivý proces svazování chodidel na čínské dívky čekal již v raném věku, kdy jim byla opakovaně ovazována chodidla dlouhými pruhy pevné látky. Účelem bylo vytvořit co nejmenší plochu chodidla, kdy se s rozlámanými nárty přenesla váha těla na paty a vznikla tzv. lotosová chodidla či lotosové nohy. Ženy s nimi mohly chodit jen velmi obtížně, většinou potřebovaly pro chůzi či stání oporu.
V renesanční Itálii a ve viktoriánské Anglii bylo považováno za velmi přitažlivé, když měla žena smyslný pohled s rozšířenými zornicemi. Aby toho ženy dosáhly, kapaly si do očí odvar ze smrtelně jedovatého rulíku zlomocného. Ačkoliv tím dosáhly požadovaného efektu, většinou se dočkaly také rozmazaného vidění, bolestí hlavy a často dokonce slepoty. Zajímavostí je, že se látka obsažená v rulíku zlomocném používá pro stejné účely dodnes, ovšem odborníky v lékařství, kdy je látka velmi zředěna.
Během 17. a 18. století zůstávaly lidem po epidemii neštovic na obličeji nevzhledné jizvy. Ženy i muži se je následně snažili zakrývat pudrem s příměsí olova. Ačkoliv byl pudr na první pohled účinný a pleť skutečně působila jemněji, jeho používání s sebou neslo kvůli jeho toxicitě nežádoucí účinky, mezi které patřila hniloba zubů, plešatost, záněty očí nebo dokonce zčernání pokožky. Při dlouhodobém používání pak mohlo dojít k těžké otravě a následně smrti.
Na počátku 20. století ještě lidé netušili, jak je radioaktivita ve skutečnosti škodlivá a nebezpečná. Když pak v roce 1932 přišel lékárník Alexis Moussalli na trh se značkou Tho-radia, jejíž výrobky obsahovaly radioaktivní chemikálie, lidé si jej kupovali s vidinou pevnější pokožky, svěží a jasné pleti nebo třeba stimulace buněčné vitality. Ani není snad třeba jmenovat všechna rizika, která jim hrozila při používání radioaktivní kosmetiky, ale pochopitelně tím opět riskovali nejen své zdraví, ale i svůj život.
Zdroje: NIH, NYAM, The Ultimate History Project, Britannica
