Dost možná si řeknete, že tohle bude opravdu hodně jednoduchý kvíz. Vyjmenovaná slova zná každý! Je pravda, že na základní škole jsme je museli umět nazpaměť i o půlnoci, ale opravdu v nich nikdy neděláte chyby? Zejména u některých chytáků se možná zarazíte. Pojďte si s námi projít kvízem, který prověří vaše znalosti psaní vyjmenovaných slov a těch, která jsou jim příbuzná.
Český jazyk je krásný, květnatý a libozvučný. Jenže je také plný záludností a chytáků, kvůli kterým není jednoduché jej ovládnout úplně bez chyb. Každý z nás má v češtině nějakou tu achillovu patu - téma, Které ovládá hůře než ta ostatní. Někomu dělá problém psaní velkých a malých písmen, shoda podmětu s přísudkem nebo psaní s/z. Jen málokdo vám řekne, že neumí vyjmenovaná slova, protože je považuje zpravidla za jednoduchá. Jenže chyby v nich dělá občas skoro každý.
Měkké i a tvrdé y patří k jedné z libůstek, kterými čeština oplývá. Proč tomu tak vlastně je? Ve staročeštině sloužila tato písmena původně k označení dvou různých hlásek, které se dnes už sice vyslovují stejně, ale v psané podobě zůstaly. Rozdíly mezi výslovností i/y zůstaly snad jen v některých nářečích. S vývojem jazyka proto vznikla pravidla pro psaní měkkého i a tvrdého y.
Jaké písmeno použít, usnadňují měkké a tvrdé souhlásky, které umíte určitě vyjmenovat. Mezi měkké patří c, j, ž, š, č, ř, ď, ť, ň a vždy (až na pár výjimek) po nich píšeme měkké i. Tvrdými souhláskami jsou h, ch, k, r, d, t, n a po nich následuje y. U písmen D, T, N se volí i/y dle výslovnosti. Tedy například dívka vs. dým, tisk vs. týden, rybník vs. nyní.
Jenže aby to nebylo tak jednoduché, čeština rozlišuje ještě obojetné souhlásky. Ty jsou záludné v tom, že není stanoveno, zda se po nich píše tvrdé y nebo měkké i. A to je právě ten důvod, proč vznikla vyjmenovaná slova, ve kterých se po obojetných souhláskách píše y/ý.
K rozvoji a tvoření pravidel českého jazyka došlo historicky zejména během národního obrození v první polovině 19. století. V této době začaly vycházet první neoficiální pravopisné příručky, které se snažily kodifikovat pravidla pro psaní vyjmenovaných slov. Vycházely z fonetických principů a pokusily se vytvořit systém, který by byl konzistentní a snadno použitelný.
Významnou a vlastně první oficiální poučkou o psaný y/ý po obojetných souhláskách byla ta od Jana Gebauera v jeho Pravedlech českého pravopisu z roku 1902. Od té doby se pak uvádějí v pravidlech pravopisu již tradičně s tím, že existují seznamy, které se děti ve školách učí. Tyto seznamy byly v průběhu let obměňovány. Jen těžko byste například ve vyjmenovaných slovech po "b" hledali slovo "babyka", které se učily kdysi naše babičky.
Pravidla českého pravopisu, Pravopisne.cz
