Generace současných dětí už si ve svém vzdělávání zdaleka nevystačí jen s tím, co se dozví ve škole. Zdroje informací si umí hledat samy a už prvňáčci mají tak široké povědomí o fungování světa, že jim ho mohou nejen dnešní padesátníci jen závidět. Víte, proč není delfín ryba a co drží družici na oběžné dráze? Otestujte si své znalosti v kvízu, který vás připraví na dětskou zvídavost.
Pokud chceme generaci dnešních školáků rozumět, protože jsme tety, babičky, anebo jsme si jednoduše pořídily děti v pozdějším věku, musíme se i my posouvat ve vědění dál. Že nás mohou některé dotazy malých chytrolínů zaskočit, asi nebudeme nijak zapírat. Některé jsou dokonce tak záludné, že si odpověď neumíme ani odvodit. Copak v běžném životě potřebujeme vědět, kam čůrají ryby, kde končí vesmír anebo jak se jmenuje dinosaurus s podivným křídlem na zádech? Navíc je těch otázek za jediný den tolik, že nám z nich jde hlava kolem. Jenomže pro děti je období zvídavosti a kladení, pro nás zcela nepodstatných, dotazů, vývojově velmi důležité.
První otázky na téma “proč“ přicházejí po 3. roce života dítěte. Toto období je pro některé rodiče poměrně náročné, ale být mu v tomto období po ruce se svou trpělivostí a vědomostmi, je v rámci jeho vývoje klíčové. A tak zapojení prarodičů či starších sourozenců do těchto komunikací může být prospěšné pro obě strany.
Zatímco dotazy - Proč teče voda? nebo Proč svítí slunce - dokážeme zodpovědět od boku, nastane s přibývajícím věkem u dítěte zlom. Otázky již nezačínají obligátním „proč“, ale přesunou se do sofistikovanějšího - Jak je možné, že... Právě v tento moment se můžeme my dospělí začít dostávat do úzkých. Když si nevíme rady, je dobré dítě neodbýt větou - Nemám čas, nezabývej se blbostmi a udělej si radši úkoly. Klidně přiznejme, že odpověď nevíme, a pak povolejme na pomoc tablet nebo chytrý telefon a společně vylovme z internetu odpověď. Tím si totiž s dítětem posilujeme vzájemnou důvěru a zároveň mu dáváme dobrý dvojnásobný příklad do života. Tedy, že není ponižující přiznat, když něco nevím, a pokud se chci v něčem zlepšit nebo vzdělat, umím si poradit.
Je-li někdy otázek od dětí příliš, může to být pro dospělého stresující a nebojme se říct, že i obtěžující. V hlavě máme plno jiných věcí, potřebujeme myslet na práci, co koupíme k večeři nebo co je třeba vzít s sebou na víkend na chatu. A pokud nás dítě dotazy neustále vytrhává ze soustředění, začneme být nervózní, někdy i vzteklí a podráždění. I proto je dobré nastavit si vůči malému zvědavci hranice. Čím dříve, tím lépe. Jak na to? Když máte v hlavě dospělácké myšlenky, v klidu dítěti řekněte, že v tuto chvíli nemůžete odpovídat a že se k jeho otázkám vrátíte, jakmile budete mít vyřešené své věci. A pak to opravdu dodržte. U větších dětí lze nastavit například počet povolených dotazů denně. Ať si je počítá samo a učí se, že nejste google, který zareaguje ihned na vše, co se po něm chce. Anebo si určete pravidelní denní čas, kdy si společně sednete a budete 10 až 15 minut řešit, proč není Země placatá a který dinosaurus měl nejmenší mozek.
autorský text, google.com
