Zavzpomínejte na školní výuku v 70. a 80. letech: Sezení s rukama za zády nebo cvičení v plynových maskách

Vyučování podle šablony

Když v Karlových Varech Anička v sedmé třídě otevřela 5. listopadu učebnici dějepisu na straně 30, mohla si být jistá, že Honzík z Ostravy, taktéž sedmák, ve stejnou chvíli ve stejné hodině udělal totéž. Výuka zkrátka jela podle pečlivě nalajnovaných osnov, na které dohlížel komunistický režim ostřížím zrakem, a učitel si nesměl dovolit sebemenší odchylku. Ostatně, stát se učitelem nemohl jen tak někdo, muselo jít o režimem prověřeného člověka, u něhož byla jistota, že bude výuku podávat jediným správným – tedy socialistickým – způsobem. O tom, že náplň učiva byla překroucená a zidealizovaná tak, aby šla na ruku Sovětskému svazu, samozřejmě nebylo pochyb.

Od páté třídy základní školy byla samozřejmě povinná ruština, z níž se povinně i maturovalo. V rámci ruského jazyka se ale děti učily zároveň i o ruských reáliích a hrdinských příbězích ruských velikánů, a tak většinou od maturit odcházely s tím, že ruštinu příliš neovládaly. Osnovy byly značně pokroucené například v dějepise, kde se kladl důraz pouze na historii států socialistického bloku, zatímco Západ jako by neexistoval.

Týrání leváků a modré zuby

Povinné bylo také psaní inkoustovým perem, u kterého trpěli zejména leváci, kteří si krasopis posunem ruky rovnou mazali. Ti si se školským režimem vůbec užili svoje. Pokud nebyli rovnou posláni do zvláštní školy, protože být levákem bylo za komunismu špatně, byli nuceni do přeučování. U mnohých z nich se kvůli tomu vyvinuly nejrůznější poruchy jako koktavost, dysgrafie či dyslexie.

Ale zpátky k inkoustu – ať už měli malí žáčci pera bombičková nebo plnící, neobešlo se to bez rtů a zubů zmodralých inkoustem poté, co samou snahou pera usilovně kousali. Růžový piják byl v té době nejlepší kámoš nejen na psaní vzkazů, stejně tak i zmizík, ten ale neměly rády soudružky učitelky, protože se přes něj už nedalo psát. Tužky zvané verzatilky milovali hlavně třídní lumpové, jelikož si z nich snadno mohli vyrobit takzvanou flusačku, a zvláštně „vonící“ pastelky zvané progresky se fasovaly přímo ve škole. Za kázeňské přestupky hrozil trest, kdy zůstávali žáci "po škole", vedení školy mluvilo i do oblečení a účesů studentů. Jakákoliv odlišnost ve vzhledu byla trestána, rodiče museli navštívit školu a žákům hrozilo, že se jejich "rebelanství" propíše i do posudků na střední školu.

Fyzické tresty a plynové masky

To, co může dnes být trestáno vězením, bylo za komunistů celkem běžné. Učitelé byli prostě osoby s neomezenou mocí, a tak se občas uchylovali i k fyzickým trestům. Pohlavky, plácnutí přes prsty či šťouchnutí ukazovátkem byly v některých hodinách i na denním pořádku. Žákům se ale dlouhé vyučovací hodiny znepříjemňovaly i jinými způsoby – při výkladu učitele například museli sedět na nepohodlných židličkách s rukama za zády, mít učební pomůcky srovnané jediným správným způsobem a dokonce se dohlíželo na to, co mají uložené v polici pod deskou školní lavice.

Žádnou velkou zábavou nebyly ani školní výlety. Často se jednalo spíš o branná cvičení, kdy se musely plnit úkoly a trénovat modelové situace, co dělat, kdyby byla země napadena, pokud se přece jen jelo na klasický výlet, často byla cílem exkurze v nějaké továrně či muzeu. Po škole samozřejmě děti musely chodit do Pionýra a přehled o tom, jak tráví prázdniny měla škola prostřednictvím pionýrských táborů.

Vyšperkované nástěnky i nudný tělocvik

Za totality se kontrolovalo zkrátka všechno a všechno muselo fungovat podle předpisu. Podrobnému zkoumání se nevyhnuly ani nástěnky visící v třídách, které dokonce na některých školách soutěžily, která bude nejvzornější. Kdo socialistické školství zažil, jistě má dodnes v paměti lesklá červená nebo polystyrenová písmena, která na nástěnce hlásala některý z budovatelských citátů, nesměla chybět ruská vlajka, odkazy na první máj, Lenina, Marxe a Engelse či KSČ. Obsah nástěnek se zpravidla měnil každý čtvrt rok a odkazoval také na roční období a svátky s nimi spojené. Důležitost nástěnky utvrzoval i fakt, že každá třída měla svého „nástěnkáře“, což byla funkce, ke které se žáci mohli na začátku školního roku přihlásit. Soudruh učitel pak touto zodpovědností poctil pouze jednoho z nich.

Kapitolou sama o sobě byly hodiny tělocviku, samozřejmě povinné. Socialistický občan totiž musel mít zdravého ducha a dobrou kondici, takže i na hodiny tělocviku byly přísné normy. Tělesná výchova se neobešla bez povinných nástupů, hlášení, rozcviček a neustálého měření sportovních výkonů. Naprostým vrcholem pak byly spartakiády, kterých se účastnily statisíce cvičenců a cvičenek vedených nejen školami, ale i dalšími institucemi.

Zajímá vás život za socialismu? Připomeňte si, jak v té době vypadala kadeřnictví.