Ples střední školy, kam jste před dlouhými lety chodili, vás může ze začátku stresovat. Chcete vypadat skvěle. Když ale přijde den D, zjistíte, že nic už není takové, jak si ze studentských let pamatujete. A že i ti největší krasavci jsou jenom lidi, na kterých se podepsal čas... A to není všechno!
Jednoho dne se mi na sociální síti nějak vyjevil odkaz s pozvánkou na ples střední školy, kterou jsem absolvovala před dvaceti osmi lety. Okamžitě jsem to sdílela dál. Samozřejmě se ozvaly spolužačky, se kterými jsem doposud v kontaktu, avšak ozvalo se i pár spolužáků, o kontaktu s nimiž jen tajně sním. Slastně přivírám oči a už se mi vybavují v celé své kráse: štíhlí místy vychrtlí, vysocí, pozérsky oblečení, s lehce až silně skandální pověstí a ten jeden měl lícní kosti, druhý zase ty oči a třetí vlasy do půl zad…aaach. Spolužačkám se vybavilo v podstatě to samé. Nezávisle na sobě jsme tedy dospěly k názoru, že se na tom plese musíme objevit, a to v celé své kráse.
Do plesu zbývalo 14 dní. Já osobně jsem začala držet bezlepkovou, bezsacharidovou a bezlaktózovou dietu, jednou jsem byla na cvičení 80+, dvakrát jsem běžela na autobus a třikrát jsem se prošla kolem fitcentra. Hodně pohybu. Mimo to, že jsem absolvovala všechny tradiční zkrášlovací procedury, jsem na sebe začala několikrát denně nanášet samoopalovací krém a živit se mrkví, to abych měla bronzovou pleť. Když jsme se sešly se spolužačkami na společný nákup šatů, byla jsem tak bronzová, že mě nemohly poznat. Nakonec, když zjistily, že ten malý hnědý křovák jsem já, začaly mi přezdívat Xixao namísto Salmo Hayek, jak jsem si původně přála.
Zacpaly jsme kabinky jednoho obchodu asi na 12 hodin a převlékaly se z jedněch šatů do druhých tak intenzivně, že se naše tepová frekvence zvýšila na stupeň, kdy se spalují nejenom tuky, ale i cukry a hlavně špeky. Zkoušely jsme všechno, co stálo za to uvnitř tohoto domovského obchodu, ale i to, co stálo za to v obchodech okolních, ba i to co jsme si přinesly z domova a nestálo to za nic. Až v této chvíli jsem zjistila, že mé kolegyně zašly ve svých proměnách o hodně dál než já. Jedna investovala do samodržicí nalepovací podprsenky, která se nakonec ukázala jako nedostačující, a tak použila ještě pushupku. Výsledkem byla double prsa. Druhá nám vyprávěla o tom, jak byla na lymfatické masáži, aby probudila své libido. Ovšem nejvíce zabodovala Tereza. Ta totiž stihla podstoupit plastickou operaci očních víček.
Abychom se dostaly na ples, musely jsme absolvovat sto dvaceti kilometrovou jízdu autem ve sněhové vánici. Na jejím konci následovalo tzv. KDkD tedy konečné doladění k dokonalosti. To se odehrávalo v restaurátorské dílně jednoho našeho známého, ve které nám konkurovaly barokní postavy polonahých alegorií neřestí smilstva a pýchy. Blahosklonně na to zíral svatý Jan Nepomucký z podstavce se zlaceným nápisem „Světské radosti, Boží starosti“. Prachem z pískovce jsme docílily dokonalého peelingu a pak i make-upu.
Když nadešla ta osudná chvíle a my nakráčely do místa konání plesu, které se jmenuje už 28 let Dům Kultury Koruna, zjistilo se, že Tereza zapomněla lístky doma. Naštěstí jsme byly tak krásné, mladé a sebevědomé, že nás pustili dovnitř i bez lístků. Hned u baru se na nás vrhla Renata. Renata? Moc jsme si ji nepamatovaly, ale ona znala všechny naše historky. Údajně chodila do stejného ročníku, jen na jiný obor. Stále jsme nenápadně vyhlížely Lícní kosti, Oči a Vlasy. Nikde po nich nebylo ani vidu, a to jsme si objednávaly již třetí lahev Chardoney. Trochu nám bylo divné, že tamhle sedí nějací tři usedlí, neškodní chlápci a celou dobu na nás tak zírají. No děsnééé! Nééé to nemůže být pravda, vždyť to jsou Oni! Naši toužebně očekávaní pozéři se skandální pověstí, očima, lícními kostmi a vlasy do půl zad! Cha, jeden měl pupek, druhý pleš a třetí byl plešatý s pupkem. I přes to veliké zklamání jsme měly radost, že je vidíme. Od té chvíle jsme se výborně bavily. Nikdy jsem se nenadála toho, že si budu s rebely tohoto typu povídat o dětech a zážitcích z rodinných dovolených. Jen Renata s tím svým závějovitým make-upem a podmanivým tenorem nám tu symbiózu trochu narušovala.
Nad ránem jsme ze setrvačnosti zamířili ke starému dobrému nonstopu U Sklenáře. Cestou jsme zjišťovali, co všechno se v tom našem studentském městě změnilo. Hlavním zjištěním bylo, že nonstop U Sklenáře už neexistuje. Místo něho tam byla vietnamská večerka. Tak jsme si ze setrvačnosti zakoupili červený "krabicák" a popíjeli venku.
Až v tuto chvíli vyšlo najevo, že Renata, ta co se k nám přidala a zdálo se, že patří k našemu ročníku, přestože nikdo moc nevěděl, o koho se jedná, tak tahle Renata byl za našich let Čéňa. Ten Čéňa, se kterým jsem se líbala v prváku na lyžáku, a ten Čéňa, se kterým se Tereza líbala ve druháku na exkurzi v lomu na sklopísek.
Z toho jednoznačně plyne, že 28 let je dlouhá doba.
Že čas nevrátíte, ani když si nalepíte větší podprdu nebo se namažete samoopalovákem.
Že nestárnete, ale jen se měníte stejně jako urbanistické uspořádání vašeho studentského města.
Že jednou za čas se setkat s někým, na koho jste už v podstatě zapomněli, může být nebývale osvěžující, pokud to není nebývale zdrcující.
Že ke své existenci můžete přistupovat buď se skepsí (asi jsem to přehnala, vypadám jako křovák), nebo s naivitou (je to perfektní, jsem úplně jako Salma). Z textu vám je jasné, jakou možnost volím já.
To je všechno, s pozdravem naivní Tuctovka
Text: Marie Nevěřilová
Marie Nevěřilová je výtvarná pedagožka, pracovala v základních uměleckých školách. Zabývá se malbou, tvorbou koláží a prací s přírodními materiály. Pracovala v základních uměleckých školách. V současné době působí ve škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Několikrát do roka pořádá tvůrčí kurzy.
Nerada vaří, ale miluje spánek a cukrářské výrobky všech druhů. Není moc sebevědomá, ale hodně sebeironická. Baví ji, když se lidé baví.
S manželem a dvěma dětmi žije v Praze obyčejný život. V jejích fejetonech však zase tak obyčejně nevypadá. Jako samozvaná sochařka okamžiku dokáže svým vyprávěním z banální chvilky vytvořit čtivé monumenty.
Marie Nevěřilová sdílí své životní příběhy ve fejetonech na svém blogu Život Tuctovky.
Autorský text Marie Nevěřilové
