Přečtěte si další vtipnou glosu, kterou pro nás napsala známá blogerka Marie Nevěřilová alias Tuctovka. Píše s humorem a ironií sobě vlastní příběhy ze života, v nichž se najdeme mnohé z nás. Tentokrát jsou tématem kamarádky a neočekávané situace. Také je někdy řešíte?
Chtěla jsem napsat stručnou a údernou investigativní reportáž o tom, čeho jsem byla svědkem na jižní Moravě. Nakonec z toho však zase vznikl tuctový text. Nicméně názvy jednotlivých odstavců jsem zachovala, protože ty považuji za silně investigativní, nikoliv bulvární, jak by se snad mohly někomu na první pohled zdát. Jsem fakt dobrá vymýšlečka titulků, posuďte sami.
Jednoho dne jsem zanechala rodinného života a odjela s mými celoživotními kamarádkami na víkend na jižní Moravu. Byly jsme celkem čtyři ženy. V šesti letech nás daly dohromady naše babičky (budiž jim země lehká). Tenkrát nás vzaly na tzv. „Boží tělo“. To je dle mých vzpomínek nějaký kostelní ceremoniál, při kterém se hází z košíčků na zem okvětní plátky pivoněk a hrají k tomu varhany. Počínaje touto akcí se intenzivně přátelíme, přestože každá máme jiný vkus, každá studovala v jiném městě, každé se naštěstí líbí jiný typ mužů a to nejdůležitější - každá posloucháme jinou hudbu.
Jedním bodem programu našeho víkendu byla návštěva koncertu české populární hudební skupiny. Tu skupinu znám a nemám o ní valné mínění. Její repertoár je jako nekonečné moře, ve kterém vymřel všechen život. Kdyby v něm plavaly alespoň nějaké mrtvoly, aby to bylo death, ale to ne, je to jen prázdné, klidné, s nekonečným refrénem. Občas to vypadá nadějně, třeba že se zavlní hladina nějakou regé vlnkou, když už hudební bouři nikdo nečeká, marná naděje, to si jen letící diskáč ukáknul do vody.
A vládce toho moře nudy, tedy frontman skupiny a zpěvák, má k tomu všemu pod nosem knírek. Když se na ten knírek podíváte, musíte o něm přemýšlet a klást si ohledně něho různé otázky až metafyzického charakteru. Tak například, odkud se vzal? Chce vůbec existovat? Má jeho existence nějaký hlubší význam? Jaký je rozdíl mezi chlupem a vousem? Celkem se to dá shrnout tak, že ta kapela mě irituje, její frontman ve mně vzbuzuje lítost a rozhodně bych za jejich koncert nedala ani korunu. Když je hrají v rádiích, nedokážu je poslouchat ani minutu v kuse. Natož live a ještě k tomu v přímé konfrontaci s knírkem. To nikdy!
Nicméně koncert se měl konat ve městě vzdáleném od našeho penzionu asi 20 km. Zajely jsme tam už odpoledne, protože dalším bodem programu byla tamní výstava, na kterou jsme se šly podívat. Pak jsme si daly kávu a vymyslely plán v rámci kterého jsme se rozdělily na dvě skupiny - učitelky vs. manažerky.
V plánu tedy bylo, že manažerky půjdou na koncert a učitelky půjdou na autobus. Vrátí se do města, kde stráví večer na zahrádce nějakého dobrého podniku s kvalitním výběrem zdejších luxusních vín. My učitelky jsme se opravdu navnadily a kochaly se touto představou kvalitně stráveného večera.
Avšak prvním znamením neúspěchu celé akce bylo to, že jsme nemohly najít autobusové nádraží. Dovedla nás k němu nikoliv informační cedule, ale bahnitá pěšina lesem. Přestože náš autobus měl odjíždět za deset minut, nádraží zelo prázdnotou. Vypadalo to tu jako na divokém západě těsně před příjezdem místních banditů, na něž vesničané čekají dobře ukrytí někde v záloze. Chyběl tu jen velký chomáč bodláků, který by se tu přehnal na dokreslení atmosféry. Nakonec se ukázalo, že vesničané na nás opravdu políčili past a z tohoto nádraží odjel poslední autobus dnes v 15.59 a po něm už nic nejede, přestože internet hlásá něco jiného.
No nevadí, dáme si luxusní víno v některém ze zdejších podniků a počkáme na manažerky tady. Změnily jsme původní plán a ocenily svoji flexibilitu. Zamířily jsme na náměstí. Když jsme chtěly vejít do jediné zdejší restaurace, právě ji zamykal manželský pár s udiveným výrazem "Koncertpřecezachvílizačíná". Ano, město bylo vylidněné. Všichni jeho obyvatelé včetně žen, dětí a starců byli v zámecké zahradě na koncertu české populární hudební skupiny.
Tím se před námi otevíraly velké možnosti a netušené výzvy: mohly jsme sedět dvě hodiny na pustém náměstí na lavičce, nebo sedět dvě hodiny na schodech radnice, velice snadno bychom se mohly vloupat do místní sámošky a ukrást nějaké luxusní víno, mohly jsme nahé skákat placáky do kašny, zpívat vulgární písně, rozhoukat všechna auta na náměstí i v přilehlých uličkách… A to vše zcela beztrestně a beze svědků. Jenže na takový odvaz jme nebyly dostatečně flexibilní. Tak se stalo, že jsme se vydaly k zámecké zahradě, zaplatily velké peníze za vstupenky a staly se obecenstvem české populární hudební skupiny v tomhle děsným zapadákově.
Manažerky byly mimo dav, pily prossecco. My si daly buřta a pak už na scénu přihopsal knírek. Byl tak daleko, že mě nenapadaly vůbec žádné metafyzické otázky. Světla šajnovala, dav se semkl a rozvlnil. Hudba hrála neobvykle zostra. "Holkýýý koncert! Hromada lidííí! Živá hudbááá!" Jak dlouho jsem tohle nezažila? Jako by se resuscitovala všechna má festivalová období.
Zatoužila jsem po tom ztratit se v davu, nechat lidi, ať do mě strkají a podřídit se jejich rytmu, zvedat ruce nad hlavu a křičet úryvky nekonečných refrénů, rozpustit si vlasy a provokovat s nimi chlapíky, co stojí těsně kolem mě, zavřít oči a tančit si podle toho, jak jen já slyším hudbu, i když při tom vypadám směšně a pak je v pravou chvíli otevřít, vyskočit vysoko nad lidi a znovu a znovu do rytmu hudby.
Jo chtěla jsem to zažít, a tak jsem si to všechno i zažila. Jen mi bylo o dvacet let víc než před dvaceti lety. Ten chlapík těsně vedle, mi polil vlasy pivem. Když jsem skákala, vyvrkla jsem si kotník a na úryvky většiny písní jsem si fakt nevzpomněla. To ale nakonec nevadilo, zpívala jsem si tedy úryvky z jiných písní.
A tak se stalo, že jsem si výborně užila akci, na které jsem opravdu nechtěla být. Asi jako tenkrát na tom Božím těle (to mě kousaly šaty a styděla jsem se). Vlastně nebýt onoho církevního ceremoniálu, nikdy se nepodívám na koncert české populární hudební skupiny. V podstatě dvě akce, bez kterých si svůj život dokážu představit. Ovšem bez těch tří holek se kterými jsem je absolvovala, těžko.
Bylo by nasnadě vyřknout ponaučení, které vyplývá z tohoto příběhu:
Pokud jsou události, kterých se nechcete, ale musíte účastnit, nebraňte se tomu a snažte si je co nejvíc užít. Nikdy nevíte, co z toho vzejde dobrého.
Ale upřímně, tohle ponaučení neplatí vždycky.
Jak si užít například třídní schůzky? Z těch nikdy nevzešlo nic dobrého? Tam vlasy nezaberou a nekonečný refrén o hrůzách studia mých dětí omrzí.
Nebo taková návštěva pracovního úřadu?
Pohřeb morčete?
Klonoskopie! ZUBAŘ!
Tak už dost. Raději si zajděte na nějaký dobrý koncert s dobrými přáteli.
Marie Nevěřilová je výtvarná pedagožka, pracovala v základních uměleckých školách. Zabývá se malbou, tvorbou koláží a prací s přírodními materiály. Pracovala v základních uměleckých školách. V současné době působí ve škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Několikrát do roka pořádá tvůrčí kurzy.
Nerada vaří, ale miluje spánek a cukrářské výrobky všech druhů. Není moc sebevědomá, ale hodně sebeironická. Baví ji, když se lidé baví.
S manželem a dvěma dětmi žije v Praze obyčejný život. V jejích fejetonech však zase tak obyčejně nevypadá. Jako samozvaná sochařka okamžiku dokáže svým vyprávěním z banální chvilky vytvořit čtivé monumenty.
Marie Nevěřilová sdílí své životní příběhy ve fejetonech na svém blogu Život Tuctovky.
Autorský text
