Přečtěte si další vtipnou glosu, kterou pro nás napsala známá blogerka Marie Nevěřilová alias Tuctovka. Píše s humorem a ironií sobě vlastní příběhy ze života, v nichž se najdeme mnohé z nás. Tentokrát jsou tématem nezvykle vzorné děti v seriálech. Také ho někdy řešíte?
Dnes jsem něco potřebovala slepit sekundovým lepidlem. Jak jistě víte, lepení sekundovým lepidlem není vůbec otázka sekundy, ale spíše několika dlouhých minut. Během nichž u sebe držíte dva slepované kousky v naději, že budou držet i za chvíli, až je pustíte. Aby se tato vaše naděje naplnila, je nutné buď to dát do nějakého držátka, které to bude držet za vás, nebo pokud držátko nemáte, musíte to holt držet sami, a to naprosto nehnutě. Jinak to prostě neslepíte. Je tedy důležité dostat vaše tělo i vaši mysl do stavu vnitřního klidu a harmonie.
Někdo při manipulaci se sekundovým lepidlem zpívá mantry, někdo vytváří asociace, někdo počítá sekundy. Mně se nejvíce osvědčilo přemýšlet o něčem neutrálním a jednoduchém. Je důležité soustředit se na přítomný okamžik. Rozhodně tedy nedoporučuji myslet na všechno to, co jste mohli dělat, zatímco tady jen tak sedíte a lepíte, ne-li na to, co všechno vás čeká udělat, až to bude držet u sebe.
Také vnitřní rozhovory typu „Co já řeknu tý učitelce, až ji potkám?“ nebo „Co mi řekne ten manžel, až to zjistí?“ či "Tý šéfce jsem to vůbec říkat neměla…“, tak ty vůbec nepřipadají v úvahu. Já v takových situacích většinou řeším, kdo je vrahem v detektivce, co právě čtu. Ale protože jsem měla k tomuto dni všechny vrahy odhalené, musela jsem chtě nechtě myslet na děj seriálu, který s většími či menšími pauzami sleduji již několik let.
Je to ten typ seriálu, k jehož konzumaci se rozhodně nepřiznáte svým intelektuálním kamarádkám, tajíte ji před rodiči, kolegy v práci i manželem. Jste v tom úplně sama, pročež nezbývá než na něj myslet při lepení sekundovým lepidlem. Nechám vás sledovat tok mých lepících myšlenek. Seriál je plný podezřelých postav, hlavně dětí, matek a otců. No posuďte sami:
Puberťák s kapucí na hlavě sedí v mléčném baru a popíjí horkou čokoládu se šlehačkou. Zahání tak svůj žal z nešťastné lásky. Už čtvrtý díl tam pak náhodou přichází třiasedmdesátiletý prodavač barev a laků. Nic si nezakoupí. Sedne si jako náhodou k pubescentovi. Ten se tomuto cizímu stařešinovi začne svěřovat se svým tragickým milostným životem. Stařešina mu udílí rady, které si přečetl v nějaké příručce pro teenagery. Datum vydání 1952.
Dítě raného školního věku přichází domů ze školy. Již od dveří se zřetelně zdraví se všemi přítomnými. Zuje si a srovná boty v předsíni. I s aktovkou odchází do koupelny, kde si myje ruce. Během této činnosti plynule a s nadšením vypráví, jak se mělo ve škole. Pak políbí svoji matku a jde si do svého pokoje dělat úkoly. Vyleze až večer, když už je má hotové, aby si vyčistilo zuby a šlo bez řečí spát.
Hodně podezřelé, kdyby se takhle chovaly moje děti, asi bych je vzala na nějaké vyšetření, nebo jim alespoň změřila teplotu. Tam v seriálu to berou jako normální věc. Tohle byl jen čajíček, teď přijde to nejpodezřelejší z podezřelých.
Dovolte mi odcitovat výňatek z poznámek ke scénáři: Bratr vzorňáka ze 3. třídy je batole. Je v tom věku, kdy většina batolat zkouší chodit podél nábytku, učí se jíst z talířku a čurat do nočníku. Takže nejhektičtější období. Nic takového seriálové batole nedělá. Seriálové batole se vyskytuje ve dvou fázích:
1. Fáze neviditelné přítomnosti: batole je přítomno, ale není vidět. Je ve svém pokoji. Odkud se neozývá řev, ani duté rány, ani žvatlání nebo jiné zvuky zkázy. Jen podezřelé ticho. Normálně byste si řekli, že spí, nebo tam není, ale lidé v kuchyni o něm mluví tak, že si hezky hraje ve svém pokoji.
2. Fáze viditelné přítomnosti: Batole sedí u stolu někomu na klíně. Nic nežužlá, s ničím netříská, nestrhává na sebe ani pozornost ani ubrus společně s věcmi na stole… Asi má depresi. Já se mu nedivím, protože jeho příbuzní u stolu se na něj nedívají, nerozplývají se nad ním, ani o něm nemluví. Řeší něco, co nemá s batoletem (tím roztomilým, baculatým miminkem) vůbec nic společného.
Otec, co vypadá, že má depresi od prvního dílu, přichází hned po ránu do místního baru. Bar z nějakého důvodu otvírá hned po ránu. Otec si s fatálním výrazem ve tváři objednává čaj. S barmanem řeší své problémy a ten mu namísto rumu nabídne dva cukry navíc. Otec v depresi je s radostí přijme.
Matka vychovává tedy dvě děti, chodí do práce, dělá nějaký kurz a má milence. Přesto už zase krájí zeleninu na kuchyňské lince. Má na sobě poslední model od Gucciho, má perfektní účes i perfektní odstín rtěnky.
Matka sedí v obýváku na gauči a pije kávu se svojí kamarádkou. Ta má s sebou také batole. Obě batolata jsou ve fázi 1. Matky se tedy bezstarostně baví jako normální lidé. Hlavně o tom - kdo s kým, kde, kdy, co dělali, co z toho vzniklo a kdo na to přišel. Jako by středem jejich vesmíru nebyly ty děti a jejich prdíky, soplíky, kašičky, nočníčky, … Ale jakoby středem vesmíru byly ony samy. Navíc z ticha, co se ozývá z batolecího pokoje jde opravdu strach. Nemohu ani vnímat zápletku, jak jsem vyděšená. Ale děsí to asi jenom mě, protože ony kvokají dál a neposlouchají, když jim říkám:
„STOP! Holky, běžte se tam podívat, je tam nějak moc ticho.“
No nic, Jedeme dál.
Manželé, kteří se oslovují miláčku, spolu stojí v kuchyni a něco řeší. Točí se to kolem toho, že manžel nesouhlasí s manželkou. Další díl řeší to samé v místním bistru, kam si zašli na snídani. Další díl to řeší v místní restauraci, kam si zašli na oběd. Ještě stále to není dořešené a manžel ještě stále nesouhlasí s manželkou. Tak si další dva díly vždy večer zajdou do místního baru a do vinotéky, kde řeší stále stejný problém. Více interiérů v seriálu není, ledaže by někoho navštívili doma. Nikdo na ně není zvědavý, tak nakonec zase skončí v kuchyni u lednice. Manžel daruje manželce květiny a omlouvá se, že s ní nesouhlasil.
Ještě jeden happy end: V žádném tom bytě není televize a oni se na televizi prostě nedívají, takže když žena něco říká, muž ji plně vnímá a nepřepíná.
Jejda, teď se to hnulo, ne, ještě to nedrží.
Přestože děti se v seriálu chovají jako naše představy o dětech, které nikdy nebudou naplněny, ledaže by to byli roboti. Přestože tam stále někdo něco řeší s hrnkem v ruce, s realitou to má málo společného a všechno nakonec dobře dopadne, přesto se na to ráda dívám a myslím, že právě proto.
Protože nočníků, vytahaných ulepených triček, aktovek naházených netknutě v chodbě, hádek, nezodpovědnosti, věčných řečí o dětech, nepořádku, toho mám dost. Chtěla bych žít ve světě, kde děti jsou zavřené ve svých pokojích a plní si vzorně své povinnosti, já si mohu tlachat s kamarádkami o normálních věcech, můj muž mě oslovuje miláčku, nosí mi květiny a já mám tolik volného času, že si najdu milence.
A tak zatímco si tady něco lepím dohromady, sním si o tom. No vida, už to je… a sakryš…..víte co? Že sekundové lepidlo, když zatuhne, tak fakt hodně drží? A když omylem ulpí na vašich prstech, kterými lepené komponenty přidržujete u sebe, tak fakt hodně drží ještě víc? A nepustí, ledaže trhnete a necháte tam několik vrstev své kůže.
Ta krátká bolest má za úkol přivést vás plně zpět do reality. Konec manter, konec asociací, konec seriálu. A taky konec mého nového umělého nehtu, který se k té slepované věci přilepil tak perfektně, že si ho budu muset odstřihnout. A tu věc zahodit, protože v kombinaci s nehtem je k ničemu.
Zkuste oslovovat svého muže miláčku a donést mu květiny. Třeba ho motivujete příkladem.
I matky se mohou bavit o normálních věcech. Zapomeňte na prdíky.
Vymyslete si nějakou mantru a opakujte každý den….Kéž žiju v seriálu.
Když už musíte lepit, zkuste nejprve izolepu.
Jsou věci, které když se rozbijí, už je prostě neslepíte. Tak si kupte něco od Gucciho a pořádně ostrý nůž.
Život je reál, ne seriál.
Marie Nevěřilová je výtvarná pedagožka, pracovala v základních uměleckých školách. Zabývá se malbou, tvorbou koláží a prací s přírodními materiály. Pracovala v základních uměleckých školách. V současné době působí ve škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Několikrát do roka pořádá tvůrčí kurzy.
Nerada vaří, ale miluje spánek a cukrářské výrobky všech druhů. Není moc sebevědomá, ale hodně sebeironická. Baví ji, když se lidé baví.
S manželem a dvěma dětmi žije v Praze obyčejný život. V jejích fejetonech však zase tak obyčejně nevypadá. Jako samozvaná sochařka okamžiku dokáže svým vyprávěním z banální chvilky vytvořit čtivé monumenty.
Marie Nevěřilová sdílí své životní příběhy ve fejetonech na svém blogu Život Tuctovky.
Text: Marie Nevěřilová
