Poslední, co jsem viděla, byly rozmazané červené a bílé pruhy.
Působila majestátně. Její mohutné postavě dodávaly na nepřehlédnutelnosti přiléhavé, třpytivě černé šaty.
Obě jako bychom byly v tu chvíli básníkovy víly.
V tom náhrdelníku z nerezi se zračil odraz mé rezignované a stále zřetelněji deformované tváře.
„…a druhého dne jsem tam zdvih pár kvítečků už povadlých….“, řekne si zítra slovy básníka školník
