Jiřina Štěpničková byla velmi talentovanou a slavnou herečkou. Bohužel politické změny po druhé světové válce ji stály nejen kariéru, ale zanechaly následky na celém jejím životě.
Narodila se 3. dubna 1912 v Praze. Ke studiu se hlásila na konzervatoř, kde jí bylo doporučeno dramatické odvětví. Nastoupila na ni, ale tatínkovi to s maminkou tajily, protože by nesouhlasil. Rok si myslel, že jeho dcera studuje obchodní akademii.
Během studia dostala nabídku hostovat v Osvobozeném divadle. Přijala ji a měla velký úspěch už v první roli. A protože se o ni psalo v novinách, tatínek se dozvěděl pravdu. S manželkou a dcerou pak dlouho nemluvil. Dokonce ani později, když už účinkovala v Národním divadle, nebyl z její herecké kariéry nadšený a do divadla se jezdil dívat tajně. Nakonec se ovšem s dceřiným výběrem povolání smířil.
Stejným způsobem jako tatínek se o jejím angažmá dozvědělo také vedení konzervatoře. Studenti ale hrát nesměli, takže z toho Jiřina měla problém. Studium nakonec nedokončila kvůli dalšímu účinkování.
Už v 15 letech dostala malou roli v Národním divadle, o dva roky později tam byla přijata jako komická herečka. Nebyla však příliš spokojená, protože se jí nelíbily role, které dostávala. Přešla proto do Vinohradského divadla.
Od první poloviny 30. let slavila úspěchy také na filmovém plátně. Jistě si vzpomenete na její roli Viktorky ve snímku Babička z roku 1940. Zajímavostí v tomto případě je fakt, že Gustav Nezval, který hrál právě Viktorčina osudového muže – myslivce s uhrančivýma očima, se stal Jiřině Štěpničkové partnerem i v životě osobním.
Okupaci jakožto vlastenka nesla těžce a odmítala hrát v německých filmech nebo se jakkoliv stýkat s lidmi spojenými s německou kinematografií. Za protektorátu se tedy objevila jen v hrstce filmů. Odolat tlaku přitom nebylo snadné, pozornost nacistické moci znamenalo nebezpečí. Když už nevěděla, na co svést svou neúčast, domluvila se s lékařem a nechala si operovat zdravé koleno.
Po druhé světové válce se ve Vinohradském divadle, ostatně stejně jako v celé společnosti, začala měnit atmosféra. Tříbily se politické postoje a měnil repertoár. Divadlo se dokonce postupně přejmenovalo na Armádní. Jiřině Štěpničkové ubývala práce a měnily se typy rolí, které dostávala.
Odjela raději na studijní pobyt do Londýna. Právě tam se narodil její syn Jiří, jehož tatínkem byl výtvarník Jan Samec. Kamarádi jí radili, ať už v Anglii zůstane, jelikož doma začínala být situace vážná. Bohužel tomu nevěřila.
Po návratu se manželství Samcových, které do té doby fungovalo hlavně na dálku, rozpadlo. Trápení ale bylo víc, protože v telefonním sluchátku se ozývaly výhružky od anonymů.
StB (Státní bezpečnost) herečce nabídla spolupráci, ale odmítla, a proto byla vyhozena od filmu. Prozatím směla zůstat jen v Armádním divadle prošpikovaném komunisty a jejich tajnou policií.
Když Jiřina Štěpničková dostala dopis od režiséra Čápa, který pobýval v Mnichově, v němž jí nabízel velkou roli ve svém novém filmu, nevěděla, že jde o podvod. Státní bezpečnost zadržovala jeho korespondenci s maminkou, aby posloužila jako vzor k napsání dopisu, který tak působil zcela autenticky.
Herečka se rozhodla nabídku přijmout, ale opustit rodnou zemi musela ilegálně. Nemohla tušit, že skupinu falešný převaděč nevede do bezpečí, ale léčky. Jejím proviněním se stal pokus o nezákonné opuštění území republiky. Syn Jiří, který ji doprovázel, byl od maminky oddělen a odvezen. Herečku čekaly tvrdé podmínky i kruté výslechy. Rozsudkem bylo 15 let vězení.
V Armádním divadle její rozsudek vyvolal poprask. Jeho směr je ale zarážející. Místo zastání vznikl dopis, ve kterém jiné herečky tohoto souboru požadovaly změnu v trest smrti. Jaké byly jejich pohnutky? Kdo ví… u některých snad závist, u jiných zase strach z konce kariéry a také politická angažovanost.
Hvězda prvorepublikových filmů byla vězněna v Pardubicích, kde ji nejprve zařadili mezi šičky a později přeložili k pracím pro závod Tesla Pardubice. Do roku 1955 prý částečně kladla odpor a snažila se vyhledávat stejně postižené. Dokonce se zúčastnila hromadné hladovky.
Po zatčení bývalé manželky nemohl Jan Samec syna najít. Obrátil se dopisem na Antonína Zápotockého, na nějž odpověď nepřišla, ale StB mu jednoho dne Jiřího přivezla. Měl svrab a vši. On sám na Českém rozhlase v pořadu Terezy Kostkové vyprávěl, že byl spolu s dalšími dětmi odsouzených zavřený v pražském bytě SNB (Sbor národní bezpečnosti). Maminku přes devět let neviděl.
V současnosti je Jiří Štěpnička známým hercem a také dabérem největších hollywoodských hvězd, jako je Harrison Ford a Kurt Russell.
Jiřinina sestra Marie Loyková bojovala za její propuštění, ale až roku 1957 se podařilo docílit udělení milosti. K propuštění ovšem nedošlo, trest byl pouze zkrácen na 10 let. Roku 1960, po téměř deseti letech, Jiřina Štěpničková opustila brány věznice, ale nadále se na ni vztahovala podmínka a zákaz hraní.
Po návratu domů nemohla najít zaměstnání. Nakonec pro ni Gustav Nezval, který v té době vedl kladenské divadlo, vymohl povolení. Vystupovat nicméně musela pod pseudonymem a nesměla do činohry, jedině do operety.
Zhruba po roce až dvou ji angažoval ředitel Realistického divadla Karel Palouš, který vymohl, že mohla opět hrát pod vlastním jménem.
Poslední roky byly problematické a odráželo se v nich i trauma z vězení. Zemřela 5. září 1985 na rakovinu.
