Mladičká Anne Franková se během druhé světové války spolu s rodiči, sestrou a dalšími lidmi židovského původu ukrývala v zadním traktu jednoho z amsterdamských domů. Od svých třinácti let si psala deník o lásce, odhodlání, strachu i denním životě. Kniha, která z něj vznikla, byla přeložena do zhruba sedmdesáti jazyků a vyšla minimálně ve třiceti milionech výtiscích. Pojďme se však podívat na to, jaký osud měla její autorka poté, co už v zápiscích nemohla pokračovat.
Byl pátek 4. srpna 1944, když v amsterodamském sídle SD (nacistická zpravodajská služba) zazvonil telefon. Kdosi na druhém konci oznámil, že v domě číslo 263 na Prinsengracht se nachází tajný úkryt osmi Židů. SS-Oberscharführer Karel Josef Silbeubauer s doprovodem dalších mužů na uvedenou adresu dorazil okolo půl 11. dopoledne. V kancelářích našli pracující zaměstnance. Mezi nimi například Miep Giesovou, Bep Voskuijlovou, Johannese Kleimana a Victora Kuglera, kteří o tajném bytu v zadním traktu domu věděli.
Podle autorů knihy Kdo udal Anne Frankovou? se výpovědi o tom, co se dělo, rozcházejí. Silbeubauer později tvrdil, že Victor Kugler chvíli zapíral, ale potom mu sám úkryt ukázal. Ten naopak vypověděl, že úředník evidentně věděl, kam má jít. Ať už to bylo jakkoli, jedno je jisté: Silbeubauer odtáhl knihovnu, za kterou se byl vchod do skryté části. Nejprve našli Edith Frankovou, matku Anne a Margot a manželku Otto Franka. Potom prošli zbylé místnosti a objevili ostatní.
Silbeubauer se zajímal o cennosti, a tak mu Otto Frank řekl, kde je najde. Aby se daly snáze přenést, popadl aktovku, do níž si Anne ukládala papíry i své deníkové zápisky, vysypal obsah na zem a nahradil ho šperky a penězi. Frankovi, rodina Van Pelsových a Fritz Pfeffer se měli sbalit, na což dostali pouhých pět minut. Až když si Silbeubauer všiml vojenské truhly v obývacím pokoji a zjistil, že Otto Frank bojoval v první světové válce za Německo, trochu ustoupil ze své přísnosti. Jeho obměkčení ale nebylo příliš výrazné. Když ještě ten samý den Miep Giesová poznala jeho přízvuk a přiznala mu, že je také z Vídně, křičel na ni, že je vlastizrádkyně, která by se měla stydět za to, komu pomáhala. Je až s podivem, že ji nezatkl, odvést nechal pouze Johannese Kleimana a Victora Kuglera, i když mu muselo být jasné, že nebyli jediní, kdo o úkrytu věděl.
Otto Frank, který jako jediný z osmi ukrývajících se přežil, po válce vzpomínal, že Anne byla během razie klidná a poslušná. Neohradila se proti rozházeným zápiskům, byť pro ni měly velkou hodnotu.
Miep a Bep po odjezdu zadržených i jejich dozorců vběhly do úkrytu, kde posbíraly část listů a album s fotografiemi. Zbytek papírů se podařilo zachránit jejich kolegovi, skladníkovi Van Maarenovi, kterého Miep poslala, aby šel pomáhat stěhovací službě, ale odnášel přitom právě zbylé zápisky. Vše bylo uzamčeno do šuplíku a určeno k navrácení, až se jednou Anne vrátí… To se ovšem nikdy nestalo.
Zatčení putovali nejprve do sídla SD, kde byli vyslícháni, a poté je převezli do vazební věznice v Weteringschansu. Tam se poprvé setkali s příšernými hygienickými podmínkami. Aniž by věděli, že se je marně snaží jejich blízcí v čele s Miep Giesovou zachránit tím, že nabízejí nacistům za jejich svobodu peníze, 8. srpna 1944 pokračovali v cestě, a to do tábora Westerbork. Museli těžce pracovat, ale v tomto zařízení se rodinní příslušníci ještě mohli potkávat, což bylo velkou výhodou. Anne se zde dokonce vídala s Peterem.
2. září 1944 se všech osm bývalých obyvatel úkrytu dozvědělo, že druhý den odjedou. S celkovým počtem 498 žen, 442 mužů a 79 dětí odjel poslední transport z Westerborku do Osvětimi. Vlak do svého cíle dorazil v noci. Ženy a muži byli okamžitě po vystoupení z přeplněných vagonů, původně určených pro dobytek, rozdělení. Otto Frank svou rodinu už nikdy neviděl.
Hermann van Pels byl poslán na smrt v plynové komoře.
Anne zůstala se sestrou a matkou. Po třítýdenní karanténě se přesunuly do bloku číslo 29 a musely přežívat běžný táborový režim, tedy: nedostatek jídla, nulovou hygienu, tvrdou dřinu, mnohahodinové nástupy, nepohodlné spaní na dřevěných pryčnách, nemoci, týrání, smrt.
Některé přeživší na Anne vzpomínaly. Prý působila tichým dojmem, ale uměla být vůdčí osobností, která byla velmi spravedlivá.
Dokud to šlo, Edith se snažila své dcery podporovat. Na konci října se konala selekce, při které bylo voleno, kdo bude přemístěn do tábora Bergen-Belsen. Anne i Margot prošly, Edith musela zůstat v Osvětimi. Zemřela vyčerpáním 6. ledna 1945.
V přeplněném Bergen-Belsenu nebyly podmínky o nic lepší. V listopadu sem přijela také Gusti van Pelsová a setkala se s Anne a Margot. Všechny se snažily si alespoň trochu přilepšit a pomáhaly jedna druhé. Další osud Gusti je nejistý, měla projít ještě Buchenwaldem a Terezínem, přičemž mezi dubnem a květnem 1945 zemřela.
Sestry dostaly skvrnitý tyfus. Kromě toho byly vyzáblé, slabé, hladové a byla jim zima, takže se jejich organismus jen těžko mohl potýkat s tímto velmi vážným infekčním onemocněním. První zemřela Margot, která spadla z pryčny a zůstala ležet na ledové zemi, z níž neměla sílu vstát. Poté odešla také Anne.
Po válce se vrátil pouze Otto Frank. Fritz Pfeffer nepřežil zánětlivé onemocnění střev v Neuengamme v prosinci roku 1944. Peter van Pels zemřel v Mauthausenu, zřejmě 5. května 1945 – v den, kdy byl tento tábor osvobozen.
BARNOUW, David. Kdo udal Anne Frankovou?. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2370-4.
