Byl králem komiků, velkým talentem a podle historiků i pamětníků slušným člověkem. Život ovšem Vlastovi Burianovi zničily totalitní režimy.
Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna roku 1891 v Liberci. Jeho tatínek působil jako krejčí, ale kromě vlastenectví neměl daleko ani k umění, protože byl divadelním ochotníkem. Když bylo malému Vlastovi deset let, rodina se přestěhovala do Prahy, kde ho právě otec často bral do Národního divadla.
Vyučil se obchodním příručím a byl úspěšným sportovcem. Jeho kariéra dokonce mohla nabrat úplně jiný směr, protože hrál fotbal za Spartu, závodně se věnoval tenisu a byl také skvělým cyklistou. Sport ovšem omezil, když se mu začalo dařit na prknech, co znamenají svět.
Když bylo komikovi 21 let, světlo světa spatřila jeho nemanželská dcera Emilka. Její matkou byla tanečnice Ančí Pírková, ale ani jeden z páru nebyl připravený na vztah, natož na rodičovství. Holčičku proto vychovávali Burianovi rodiče. S matkou se stýkala jen sporadicky a tatínek s ní začal bydlet, až když jí bylo osm let. Jejich vztah byl přesto krásný a plný lásky. A stejně tak si prý Emilka výborně rozuměla i s hercovou pozdější manželkou Ninou Burianovou (ve skutečnosti původním jménem Františka Červenková.
Snad vlivem genů se také chtěla stát herečkou, ale Vlasta Burian jí to rozmluvil. Pracovala tedy nakonec jako úřednice. Vdala se a měla syna, přičemž vždy bydlela nedaleko od milovaného tatínka. Zemřela 25. května 1996 v Praze.
Brali se po půlroční známosti, protože Nina byla těhotná. Bohužel o dítě přišli a další už mít nemohla. I přes tuto ránu osudu šlo o jedno z nejpevnějších manželství, jehož základy se zachvěly pouze jednou.
Stalo se to v době, kdy se Burian při natáčení filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa zamiloval do Lídy Baarové. Nina rozhodně nehodlala sedět doma a čekat, jak to dopadne, a tak si promluvila s Lídinými rodiči, kteří navíc byli jejími vrstevníky. Jak potom dostala krásnou herečku z hlavy manželovi, nevíme, ale jedno je jasné: vztah vydržel a trval celkem 43 let.
Nina byla svému muži nejen manželkou, ale také manažerkou, poradkyní i kritičkou. Zemřela 9 týdnů po něm. Říká se, že ji našli ležet mrtvou na jeho hrobě.
Problémy Vlastovi Burianovi po válce přinesl rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, ve kterém parodoval tehdejšího ministra Jana Masaryka. Natočil ho na neustálý nátlak nacistů, kteří chtěli ukázat, že král komiků je na jejich straně.
Jiným vystoupením se vyhýbal výmluvami na špatné zdraví, odmítl zájezd se souborem do ŘÍše a působení v říšském filmu. I tak mu byl skeč po válce vyčítán, a dokonce vedl k odsouzení za kolaboraci. Konkrétně se měl pro svůj osobní prospěch stýkat s Němci a podporovat okupanty.
Trestem mu byly vyměřeny tři měsíce vězení, pokuta půl milionu korun a veřejné pokárání. To v poválečné době znamenalo nejen ostudu, ale i zavržení ze strany mnoha lidí. Dostal také zákaz vystupovat, a tak ztratil své publikum, což ho zlomilo.
Nemalou ranou pak bylo také zabavení vily na Hanspaulce a divadla, které nově vedl skutečný kolaborant Zdeněk Podlipný – muž, co po roce 1948 tzv. převlékl kabát a stal se komunistou. Z divadla Vlasty Buriana se stalo Divadlo kolektivní tvorby.
Pracoval v dolech, jako poslíček i škrabal brambory jako pomocná síla v kuchyni horských chat pro rekreanty ROH.
Jan Werich se zasloužil o to, že Burian ještě v 50. letech občas hrál. Nejspíš i tak trochu z výčitek svědomí. V emigrantském rozhlasovém vysílání z USA na stanici Hlas Ameriky ho totiž on a Jiří Voskovec nazvali kolaborantem a krysou. Poté, co zjistili pravdu, toho litovali.
Werich po svém návratu do rodné země herce kontaktoval, což nebylo bezpečné, a snažil se mu pomoci. Díky tomu ho diváci mohou vidět například ve filmu Byl jednou jeden král. Jeho herecký výkon se však od toho původního liší. Herci se nově museli držet vrchností předem schválených scénářů, což králi improvizace bránilo v přirozeném projevu.
Divadelní historik Vladimír Just v 90. letech požadoval očištění hercova jména. Nakonec se to skutečně podařilo, i když cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Sám historik pro Český rozhlas potvrdil, že kdyby nedošlo k Sametové revoluci, snažení by bylo marné.
Důležitou roli v tomto případě sehrála Lída Baarová, která po prosbě Vladimíra Justa dosvědčila, že byla StB donucena podepsat předem připravené obvinění proti Burianovi, přičemž jí dokonce vyhrožovali smrtí oběšením, pokud odmítne. Skutečnost na pravou míru uvedla až ve svých pamětech, ale dokument se svým svědectvím jinak nikdy oficiálně nerozporovala.
Král komiků se sice oficiálního rehabilitování nedožil, ale pro vnímání jeho osobnosti dalšími generacemi bylo více než důležité. Zemřel na plicní embolii, pohřben byl na Vinohradském hřbitově, ale v roce 2002 byly jeho ostatky přeneseny na Vyšehradský hřbitov.
