Provozovatelky nejstaršího řemesla se na přelomu 19. a 20. století o práci bát nemusely. Prostituce byla legální a nevěstince fungovaly ve větších i menších městech s tím, že nejvíce jich bylo samozřejmě v Praze. Co se za jejich zdmi odehrávalo, kdo je navštěvoval a jak se prostitutkám žilo?
Vykřičené domy existovaly napříč historií v každé době, ale největšího rozkvětu se dočkaly na konci 19. století, kdy byla prostituce legalizována. Jen v Praze by se člověk takových podniků jen těžko dopočítal. Stačilo projít se třeba uličkami Malé Strany nebo Starého města pražského a člověk narazil na nevěstinec nebo šantán prakticky na každém rohu. Důvodů bylo víc, což vysvětluje historička Milena Lenderová: „Druhá polovina 19. století byla epochou, kdy se sexualita zvolna osvobozovala. Nezapomínejme ani na to, že tehdy v Praze přibývalo studentů a lidí, kteří se mířili za prací.“ Některé podniky byly malé a jednoduché, s jedním nebo dvěma pokoji a několika dívkami, které zde pracovaly. Jiné byly velké a luxusní a cílily na klientelu z nejvyšších vrstev společnosti.
K majitelům nevěstinců patřili často bývalí policisté a konfidenti, kteří dostávali takový podnik jako trafiku od státního aparátu. Ovšem nikoli jako poděkování za léta ve službě. Znali totiž toto prostředí i lidi, kteří se v něm pohybovali. A z pozice provozovatelů nevěstinců pak mohli být státnímu aparátu i nadále užiteční. Známý je například příběh bývalého detektiva Emanuela Kauckého, který začal provozovat nevěstince pro zahraniční klientelu a získal velký majetek. Veřejné domy patřily i bohatým obchodníkům, majitelům hotelů nebo restaurací, ale i různým umělcům včetně bývalých herců.
Provozování nevěstince byla podnikatelská činnost jako každá jiná. Majitelé měli povinnost dodržovat živnostenský zákon a platit daně. Museli také dodržovat ochranu osobních údajů klienta a dohlížet nad personálem. Především museli dbát na to, aby prostitutky docházely na pravidelné lékařské prohlídky. Každá měla svoji zdravotní knížku, do které se potřebné zdravotní údaje zapisovaly.
Různé sexuální praktiky, které dnes vnímáme jako běžné, byly v době monarchie nepřijatelné, nemravné a doma v manželské posteli se neprovozovaly. To byl také jeden z důvodů, proč muži do veřejných domů mířili. Nechodilo se do nich ale jen za erotikou. Sloužily jako místo společenského setkávání, kde se muži zbavovali všedních starostí, odehrávaly se tady i obchodní schůzky. Za prací chodil do známého luxusního podniku U Červeného páva i slavný skladatel Gustav Mahler, který tu komponoval své symfonie. Občas sem zavítal i německý kancléř Otto von Bismarck nebo následník trůnu František Ferdinand d´Este. Inspirovat se a tvořit chodili do veřejných domů i další známé osobnosti. Potkali byste tu například Jana Nerudu, Fráňu Šrámka nebo Egona Ervína Kische.
Samostatnou kapitolou pak byly gay podniky, které ale fungovaly v utajení, protože homosexualita byla v té době za hranicí zákona. „Nejvíc podniků s tímto zaměřením fungovalo na dnešním náměstí Republiky a v okolí Prašné brány,“ vysvětluje redaktor a editor Josef Schwarz, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky a dodává, že existovaly i podniky pro ženy. To ale nebyly klasické veřejné domy, ale spíše lázně, kam dámy mířily za uspokojením. Opět ale fungovaly v utajení, rozhodně nešlo o oficiální záležitost.
Ačkoli šlo o legální živnost, přesto neměly prostitutky většinou na růžích ustláno a společenského uznání se nedočkaly. Často své tělo začaly prodávat služky, dělnice, prodavačky nebo pokojské. Důvody, proč se na tuto dráhu vydaly, se evidovaly v úředních protokolech. Tím nejčastějším byla takzvaná lehkost zaměstnání. Není se co divit. Vydělat si peníze jako nevěstka bylo o dost jednodušší než pracovat do úmoru například v továrně u pásu. Na pomyslném vrcholu byly samozřejmě luxusní prostitutky, které si za měsíc vydělaly bez problémů víc peněz než univerzitní profesor.
Jedno měly prostitutky společné. Snily o tom, že se jednoho dne provdají za bohatého klienta, nebo si našetří peníze a pak se budou věnovat spořádanému povolání. Obvyklejší ale bylo, že pomalu padaly do nižších cenových kategorií, až nakonec skončily na ulici. Ty šťastnější se skutečně začaly věnovat jiné práci, mnohdy i v oboru. To když udělaly kariéru jako bordel mamá.
Přítrž nevěstincům a prostituci jako živnosti udělal prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který byl přesvědčen, že kořeny tohoto řemesla pochází z mravní a hmotné bídy. V roce 1922 začal platit aboliční zákon „O potírání pohlavních nemocí“. Ten postavil veřejné domy mimo zákon a jejich provozování nadále klasifikoval jako zločin kuplířství. Není třeba zdůrazňovat, že prostituce vzkvétala nadále, jen se začala schovávat. Zákazník ale věděl, na jakých místech hledat.
ct24.ceskatelevize.cz, spolekproochranuzen.cz, stoplusjednicka.cz, radiozurnal.rozhlas.cz
