Život nám údajně nedá to, co chceme a co si přejeme, vždy ale dostaneme, co je potřeba. Abychom se neustále učili a posouvali, abychom se pomalu, ale jistě stávali stále lepší verzí sebe samých. A tak se může stát, že naše vztahy jsou víc než cokoliv jiného spíše trápení než láska, kterou známe z amerických romantických filmů.
Něco podobného si na vlastní kůži prožila také Aneta (43). Žena, která sice potkala muže svých snů, nakonec však odcházela od někoho, koho nazvala svou nejhorší noční můrou a zároveň tím nejlepším učitelem. Přesně tím totiž Marek byl. Muž, který na první pohled působil jako někdo zhola jiný, než kým se stával doma, za zavřenými dveřmi.
Marka jsem potkala na jedné narozeninové oslavě. Musím se přiznat, že ačkoliv byl pohledný, nebyl to vyloženě můj typ. Nebyl to člověk, na kterého, když se podívám, zůstanu s úžasem zírat, protože mě naprosto ohromí jeho krása. Přesto v něm něco bylo, co mě donutilo na něj nezapomenout. Měl obří charisma. To, jak galantně se choval, jak působil sebevědomě, to všechno k celkovému dojmu hodně pomohlo. Začali jsme si psát, párkrát jsme se viděli a nakonec se zdálo, že z toho je láska jako trám. Já se zamilovala až po uši. Jak to měl on vlastně doteď netuším, ale rád mě svým způsobem asi mít musel.
První týdny byly dokonalé. Měla jsem pocit, že lepší už to být nemůže. Skok směrem dolů nastal asi po dvou měsících, kdy se najednou z kluka, který měl vždycky dobrou náladu, stal někdo, koho jsem neznala. Byl kritický, na všem viděl mouchy a já už ani zdaleka nebyla tak dobrá jako na samém počátku tohoto příběhu. Problém byl v tom, že v tu dobu už jsem byla naprosto zamilovaná do prince na bílém koni. Měla jsem pocit, že nikoho lepšího zkrátka nenajdu a odcházet od někoho, pro koho jsem doslova hořela láskou, jsem si nechtěla a ani neuměla představit.
Kdykoliv jsme někam šli, Marek se dvě hodiny fintil před zrcadlem, pořád se ptal, jak vypadá a co si má obléci, a jakmile jsem neřekla, co chtěl slyšet, taky se stávalo, že jsme nakonec zůstali doma. Urazil se, že jsem ho nevychválila do nebes a odmítal kamkoliv jít. Z počátku jsem si říkala, že je třeba jen přetažený, a že když tomu dám čas, všechno se srovná. Bohužel se nerovnalo vůbec nic. Ba naopak to mělo gradující tendenci, kdy Marek stále objevoval víc a víc nedostatků nejen na mně, ale především na našem vztahu. Nakonec mi řekl, že ani jako milenka za nic nestojím. Tato slova mě velmi ranila, protože jsem nechápala, kde se v něm bere tolik zbytečné zloby. Dost často mě shazoval před rodinou a přáteli a nebylo dne, kdy by mi něco nevyčetl. S oblibou říkával: „Kdybys nedělala toto, nechoval bych se já takto.“ Paradoxem všeho bylo, že já si kolikrát ani nebyla vědoma, že bych něco udělala, a přesto jsem pokaždé schytala kritiku. Došlo to až do bodu naprostého vyčerpání, kdy jsem už selhávala úplně ve všem. Marek nedával neustále. Neustále mě atakoval a já se bála jakkoliv reagovat, protože jsem věděla, že tady nepochodím.
Po dvou letech jsem odešla. Ne proto, že bych ho nemilovala, ale protože už nebylo kam dál couvat. Tento vztah mě od základu změnil. Dnes jsem životu vděčná, že jsem takovou – byť tvrdou školu – dostala. Ve finále mi hodně dala. Dnes už znám své hranice a naučila jsem se mít se ráda.
Názor odborníka Dr. Ramani Durvasula, klinického psychologa z Los Angeles a autora dvou knih o narcismu
„Stanovení hranic neznamená, že očekáváte, že se chování druhé osoby změní, ale spíše to, že si v mysli stanovíte hranici toho, co je přijatelné, únosné, a podle toho se chováte. Pokud si například stanovíte hranici týkající se komunikace nebo pozdního příchodu a tuto hranici někdo poruší, musíte se rozhodnout, co udělat pro sebe - ale nespojovat to s jeho chováním. Hranice jsou v tomto typu vztahů do značné míry vnitřní záležitostí a je na každém z nás, jaký rozměr jim dáme.
Chápete Anetin příběh, oslovil vás? Pak vás možná osloví i příběh paní Rity, která nám do redakce napsala o manželovi, který proinvestoval všechny peníze, které vydělala.
psychcentral.com, na motivy dopisu paní Anety P.
