Příběh čtenáře: Hyperaktivní dítě je větší zátěží, než si myslíte

ON JE JINÝ

Každé malé dítě je nenechavé. A každé dítě, když objevuje svět, se postupně také zklidňuje a už si nestrká všechno do pusy a už nemusí na všechno sahat, už neleze všude, kam může. Jenže u našeho Adama tomu bylo naopak. Takhle nefungoval. On neposeděl a nevypadalo to, že by se chtěl zklidnit. Ve školce to ještě šlo. Ale po nástupu do první třídy jsme už věděli, že Adam je hyperaktivní. Jeho vykřikování a totální nesoustředění nebo třeba pobíhání po třídě během vyučování prostě nebylo v normě.

Bylo třeba obrnit se trpělivostí a věnovat Adamovi dost pozornosti. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Platilo to hlavně o mně. Jako chlap jsem dost netrpělivý a mám ještě „starou výchovu“. Přišlo mi, že se Karla, má žena, s Adamem, jak se říká, „moc maže“. Prostě se mi zdálo, že je trpělivá až příliš. Že někdy by prostě stačilo jen trochu zvýšit hlas a přidat na důrazu a Adam by poslechl.

Vůbec jsem ale nechápal, oč tu jde. Byl jsem víc v práci než doma a všechna tíha ležela na Karle. To ona s naším hyperaktivním synkem dělala úkoly, vodila ho na kroužky a dbala na to, aby měl každodenní řád a pozornost, jakou takové děti potřebují. Já s ním trávil jen víkendy, a přesto jsem si dovolil ji kritizovat.

OÁZA KLIDU

Pak ale nastal můj zmiňovaný pětidenní očistec. Odjel jsem s Adamem na chalupu v naději, že to tam bude klidnější než ve městě a líp to spolu bez mámy zvládneme. Kvůli tomu klidu jsme ostatně chalupu na polosamotě u malebného lužního lesa koupili. A taky psa. Někdo nám doporučil šlechtěného středního knírače pepř a sůl. Tak jsme do toho šli. Říkali jsme si, že Adam se s ním vyblbne, a tím, že se o něj bude starat, trochu srovná i sám sebe.

A tak jsme s Ronym a Adamem vyrazili. Začalo to slibně. Adam si hrál s Ronym na zahradě. Vypadali, že si spolu vystačí. Ostatně Adam se o Ronyho uměl starat líp než já. Nechal psíka aportovat, závodili spolu a blbli. Já zatím mohl umýt nádobí po obědě a konečně vymést z kamen popel, na který jsme při posledním pobytu zapomněli. Zrovna když jsem popel nametl do plechové nádoby a chtěl ho vynést ven, uhnaný Rony se přišel napít z misky. Adam mě z nudy začal tahat za košili a chtěl si se mnou hrát na schovku. Vrazil do Ronyho a ten se po něm ohnal. Adam si jen tak pro radost skočil a vrazil do mě. Kruh se uzavřel. Nádoba s popelem se mi vysmekla a půlku podlahy v obývací místnosti naší chalupy pokryl prach jak v Popelčině světnici. Adama jsem sjel na dvě doby, myslel jsem, že se zvencnu. Zdálo se, že to pomohlo. Adam věděl, že tohle přehnal. Pomáhal mi popel zamést a pak vytřít. Připadal jsem si jako vítěz. Žádné to Karlino ťuťu ňuňu. Stačí trochu zařvat a kluk se srovná. V praxi ovšem ta jeho pomoc znamenala, že popel spíš rozmetal a mokrým hadrem na podlaze divoce rozmazal. Zase jsem to nevydržel. Adamovi jsem vynadal a podlahu jsem raději vytřel sám. Zklamaný Adam se stáhl a smutně odešel. Hledat jsem ho začal, až když jsem chtěl vynést znovu nametenou nádobu s popelem. Nebyla tam ona ani Adam.

Zahlédl jsem ho z okna. Vydal se s nádobou ke kompostu u křoví. Brankou v plotě, na kterou má zakázáno sahat! Sakra kluk!

„Adame! Ty se prostě nenaučíš poslouchat, co? Jak to, že sis otevřel branku?“

Koukal smutně a provinile, myslel to dobře. Já mu ale naštvaně vzal prázdnou nádobu a vztekle mířil k domovu… a v tom vzteku jsem nechal branku dokořán. Pak už jsem viděl jen žíznivou čáru, jak Rony zavětřil na mezi zajíce a pelášil za nimi.

„Rony, k noze!“ řval jsem ze všech sil, ale Rony na mě dlabal. Volání divočiny bylo silnější než mé pokyny, v našem výstavním knírači se ozvala touha po krvi.

Zkusil jsem to ještě přes Adama: „Zavři, Ádo, zavři! Kruci, Ádo, ty mě neslyšíš?!“

„Ale vždyť jsi mi zakázal na branku sahat…“

Na poslední chvíli jsem spolkl hodně sprostý výraz. Ano, měl pravdu. I když dneska bych si ten zákaz měl spíš dát já. Já zapomněl zavřít.

DRŽET NERVY NA UZDĚ

Cloumal mnou vztek. Náš medailový pes se proháněl honitbou a hrozilo, že ho trefí myslivec nebo se někde chytne do oka nebo kdovíco. Nechtěl jsem to ani domýšlet.

„Adame, zůstaň tady a… postav hrad z písku.“ Plácnul jsem první, co mě napadlo.

„Ale co Rony?“

„Já ho chytím, hned jsem zpátky, ty hlavně nikam nechoď a stav nejvyšší hrad, co umíš. Velikej, opravdu velikej ho udělej, a nepřestávej, dokud se nevrátím,“ zavelel jsem a věřil jsem tomu, že Ronyho přece musím za chvíli dohnat v remízku za polem.

Ukázalo se, jak našemu psu nerozumím. A nerozumím ani zajícům a jejich spádům. Zatímco jsem úplně naslepo běžel k remízku a volal jsem „Rony, Rony!“, neviděl jsem, že za mezí zajíc udělal oblouk, obkroužil chalupu a šup do podmáčeného lesa v poříčí. Rony za ním. Až když jsem byl skoro u remízku, z dálky, z druhé strany, se ke mně donesl Ronyho štěkot a Adamovo volání: „Táto, už ho skoro mám!“

Já vůl, že jsem ho tam nechával! Do toho mi zavibroval mobil v kapse. Bleskově mrknu na displej – Karla. No tak zrovna teď ne, zlato. Ona má snad nějaký šestý smysl.

Tryskem jsem letěl za Adamovým hlasem. Zpoza křoví, za kterým začínala niva říčky, jsem ho znovu uslyšel: „Táto!“

„Už letím, kde jsi, nestalo se ti nic? Ozvi se, hned jsem u tebe,“ slyším se, jak křičím. Proboha, hlavně ať je v pořádku, ať nemá nic zlomeného! Vletěl jsem do podmáčeného remízku za chalupou. A spadl mi kámen ze srdce. Adam stojí, drží škubajícího se Ronyho za obojek a volá: „Koukni, mám ho!“

ZASLOUŽENÝ TREST

A tak zatímco můj „nezbedný“ syn se vyznamenal, já udělal další osudnou chybu. „Drž ho! Já ho přerazím!“ vykřikl jsem vztekle, když jsem viděl našeho psa obaleného do šlahounů trní a kopřiv.

„Tati, nech ho.“

„Já mu dám, tohle nesmí dělat!“

Neměl jsem to ovšem dělat já. Pes vycítil můj hněv, Adamovi se vytrhl a hnal se k nevelké loučce. Já za ním.

Adam stihl zakřičet: „Táto, stůj!“

Ale bylo pozdě. Už jsem jen viděl, jak se pod psem louka najednou propadla a vteřinu nato i pode mnou. Ani pes, ani já jsme nepostřehli, že to není louka, ale tůň porostlá neprostupným kobercem žabince. Rony zalítl do močálu a s očima navrch hlavy se hrabal čubičkou ven. Plival jsem žabinec, Rony se plácal kousek přede mnou a lapal tlamou. Proč jsem na něj, sakra, řval a takhle ho vylekal? Byl jsem celý obalený bahnem a žabincem. Pes kňučel a marně hrabal packami v bahnité vodě. Adam se k nám rozeběhl. Našel silný klacek, pes se do něj zakousl a syn ho vytáhl. Jako zkušený zachránce. Chtěl jsem rychle vyskočit, ale uklouzla mi noha a plácl jsem sebou zpátky. Žabinec mi ohodil tvář. Adam se vedle mě válel smíchy. Plácal rozdováděně do žabince, pak z něj udělal kouli a hodil ji po mně.

„Tati, koulovačka!“ Schytal jsem to, a tak jsem to synovi oplatil. Koulovali jsme se a Rony do toho vesele štěkal. Už jsem nebyl zelený strachy, ale od smrdutého žabince. Vylezli jsme z bahna. Dva v žabinci a pes. Výsadkáři obalení šlahouny, křovisky, zalití zálivkou. Páchli jsme jak pulci.

Znovu mi vibroval mobil, teď mnohem déle. „Musíme zpátky,“ řekl jsem.

VŠECHNO JE V POŘÁDKU

Karle jsem zavolal až z chalupy, čistou rukou.

„Co se děje, proč jsi to nebral?“ děsila se.

„Nic, neměl jsem u sebe mobil,“ zalhal jsem. 

Byla to nová lekce. Lekce pro mě. Nevinný popel na podlaze. A pak málem ztracený syn a zraněný pes. Přece vím, že takové situace se můžou stát, ale tím, že budu vzteklý, nic nezměním a Adamovi jedině ublížím. Navíc on se zachoval na jedničku. Všechny chyby byly na mé straně.

Došlo mi to úplně nejdůležitější. Že má žena je anděl a má ve všem, co se výchovy týče, pravdu. A že já musím s Adamem trávit víc času. Líp ho pak pochopím a nebude už pro mě „ten nezvladatelný“, který potřebuje pevnou ruku. Potřebuje totiž hlavně pochopení, trpělivost a kopec pozornosti. A tátu, který mu všechno tohle dá.

Když se Karla vrátila a přijela za námi na chalupu, strašně se divila, co tam páchne.

„Jako by to tu smrdělo žabincem…“

Ani po dvojím vyprání nešel puch z našich trik a kalhot pryč. Já to ale Karle nevysvětloval. Mrkl jsem na Adama a on pochopil – odteď jsme spiklenci. Karla se tvářila nedůvěřivě, ale nenamítala nic. Ona už si užila své. Teď jsem na řadě já…