Příběh čtenářky: Jak mi máma vzala tátu

Telefon zvonil ten den už potřetí. Podívala jsem se na displej. Máma. Zvednu to. Musím. Jako obvykle to bude vodopád otázek a výčitek. Co dělám, proč to dělám takhle, a ne jinak, jak to, že jsem jí to dnes zase nevzala. Proč jsem se dva dny neozvala? A tak dále a tak dále. Pořád stejná písnička. Ještě moment zaváhání… Nechci s ní mluvit. Jenže, co když tentokrát opravdu něco potřebuje? Nadechnu se a palcem na displeji přetáhnu zelené sluchátko doleva.  

Je to moje máma

„Danielo, už jsem ti dnes dvakrát volala a tys mi to nevzala. To nemůžeš aspoň zavolat zpátky?“ ozve se vyčítavě.

„Jo, já vím, mami, měla jsem ztlumené vyzvánění,“ lžu. Má to smysl posté vysvětlovat, ať mi do práce nevolá? Že přes den nechci řešit, kdy pojedeme na chalupu? A tak jen poslouchám a na všechno kývu. Léty prověřená taktika. Hádky jsou další věc, která nemá smysl. Máma neuzná, že by mohl mít názor nebo snad nedej bože pravdu i někdo jiný. Vlastně, jak si tak vzpomínám, chytly jsme se jen jednou. Na Silvestra to byly dva roky. Tehdy zaslechla, jak jsem sousedce vyprávěla o návštěvě hodinového manžela u mě v bytě. Žiju sama, stejně jako máma, když od nás táta odešel. Právě proto jsem instituci „opraváře na zavolání“ nesmírně uvítala. Chlapík přijel, opravil vodovod, zámek u dveří, dvířka myčky a ještě pár drobností. A za hubičku. Tedy obrazně řečeno, samozřejmě. Služba jako každá jiná, placená, ale ne v diamantech, jako tomu bývá u velkých firem. Jenže máma se mohla zbláznit.

„Co si lidi pomyslí, že si sem vodíš gigola?“

„Mami, proboha, to není žádnej gigolo! To pleteš dohromady úplně jiný věci…“

„Ne, ne, já to znám. Doprovod do divadla, na ples a pak hup do postele. Už to nikdy nikomu neříkej, je to ostuda!“

Když to opakovala asi podesáté, vyjela jsem. Pohádaly jsme se a měsíc jsme spolu nemluvily. Zavolala jsem první. Je to přece jen moje máma a má jen mě, svědomí mě hryzalo. Od té doby si dávám pozor a ožehavá témata raději míjím obloukem. I to nejožehavější: tátu.

Vysněný táta

Byly mi prý čtyři, když odešel. Já si ho pamatuju jen matně a bůhví, jestli jsem si jeho vzhled ve fantazii nevykonstruovala. Jako když čtete knížku a víte „přesně“, jak hlavní hrdina vypadá. Vysoký, tmavovlasý, urostlý, chytrý, vtipný, laskavý, pracovitý… Podle mámy byl můj táta přesný opak. Budižkničemu. Lenoch. Hajzl. Jako malá jsem si představovala, že byl námořník. Jednou prostě někam vyplul a tam někde na širém moři, na opuštěném ostrově ztroskotal. A žije tam dodnes. Nebo nežije. I to by bylo lepší než vědomí, že se na mě úplně vykašlal. Postupem času jsem se s tím smířila. Jednou měsíčně prý vždycky mámě přistály na účtu peníze, na Vánoce o něco víc, a když mi bylo osmnáct a šla jsem do práce, i to skončilo. Ani jsem neměla jeho fotku. Jediné, co po něm zůstalo a co máma nestihla zničit, byla fotka jeho mámy, tedy mé babičky, kterou jsem taky neznala, a tričko s límečkem a krokodýlem. Původně asi bílé, léty ošoupané a seprané. I knoflíček chyběl a já ho schválně nikdy nepřišila. Minulost se nedá změnit.

Přepracovaná

„Jak jsem říkal, originální design, struktura i orientace na stránkách jsou kritickými body funkčnosti webu. Takže tohle, co připomíná lacinou šablonu, nám rozhodně neprojde… Kolegyně, haló, nezasnila jste se nám trochu?“ vytrhl mě z přemítání šéf.

„Ne, promiňte, totiž… trochu jsem se zamyslela,“ odtušila jsem.

„Tak se zamyslete nad novým návrhem. Klient to chce mít do pátku hotové.“

Naše menší grafické studio Fenomén fungovalo už nějakých osm let a já jsem do něj nastoupila hned po průmyslovce. Musíš mít něco praktického, cpala mě po základce na školu máma. Ve Fenoménu jsem začínala jako asistentka, ale postupně jsem se vypracovala. Teď mám na starosti středně velké klienty, a protože jich přibývá, běžně si nosím práci domů a někdy přebírám i práci kolegů. Jako dnes. Návrh kolegy Tomáše se nelíbil, tak musím za tři dny něco vymyslet já. Jako obvykle. V poslední době bylo práce čím dál víc. Táhla jsem notebook, skici návrhů, vytištěné podklady ke klientům a milion dalších věcí. Ještě že mám služební auto. Unaveně jsem dosedla za volant. Až přijedu domů, dám si sprchu, krátkou pauzu a hned se do toho pustím. Jenom nesmím usnout!

Nový soused

Ten náklaďák jsem spatřila, sotva jsem odbočila do naší ulice. To snad ne. Totálně zablokoval náš vchod. Nemám kde zaparkovat. Stěhováci. Ach jo. Těm člověk ani nemůže nic říct. Odevzdaně jsem zařadila zpátečku. Místo jsem nakonec našla o blok dál a ke vchodu se sotva dobelhala. Znavená jsem se opřela o zeď právě ve chvíli, kdy se vchodové dveře otevřely a vyšel sympatický šedesátník.

„Slečno, není vám něco? Nechcete pomoct?“

To je ale trapná balička, pomyslela jsem si. Vždyť by mohl být můj táta!

„Ne, díky. Kdybych bývala mohla zaparkovat přímo tady, nevypadala bych teď, jako že potřebuju pomoc.“

„Pardon, to je moje vina,“ začal vysvětlovat neznámý. „Víte, právě jsem se nastěhoval sem k vám, do čtvrtého patra. Nezlobte se, ten náklaďák už odjede.“

Únavou jsem se nezmohla ani na slovo a vešla jsem dovnitř. Hned pak se přede mnou zahoupal výtah i schodiště. Divné...

Záchrana v pravý čas

Když jsem se probrala, bylo šero a ležela jsem na cizím gauči. Nade mnou se skláněl můj nový soused.

„Co se stalo, kde to jsem?“

„Omdlela jste. Tak jsem vás vzal k sobě. Neměla jste bohužel na krku cedulku, kde bydlíte, pro případ, že byste se ztratila,“ snažil se o vtip. „Už je vám líp? Promiňte, ani jsem se nepředstavil – Prouza.“

„Těší mě, Prouzová,“ uchechtla jsem se. Tomu ale říkám náhoda. Omdlím si do náruče chlapovi se stejným příjmením. Škoda, že je tak starý, vypadá docela mile.

„Děkuji za záchranu, ale myslím, že už můžu jít domů, zvládnu to.“

„Dobře, ale raději vás doprovodím, když dovolíte. A kdybyste přece jenom něco potřebovala, tady je má vizitka.“

S poděkováním jsem si malý lísteček strčila do kapsy. Pak jsme společně posbírali mé věci a vydali jsme se k bytu. Trval na tom, že mě doprovodí až dovnitř. Neprotestovala jsem, ještě pořád mi nebylo úplně nejlépe.

„Kam vám to mám položit?“ ptal se s notebookem v ruce.

„Třeba tady na komodu, vedle té fotky. A děkuju!“

Když pokládal notebook na polici, trochu se zarazil. Nebo se mi to jen zdálo? Asi jo. Půjdu si brzy lehnout a práce holt počká. Stejně teď nejsem schopná moc přemýšlet.

„Promiňte, nezlobte se, slečno, nebo paní... Prouzová... Můžu se zeptat, kdo je to tady na té fotce?“ ukázal na zažloutlou zarámovanou podobiznu.

„Babička,“ odvětila jsem netrpělivě a doufala, že už žádné další dotazy nepřijdou. Chtělo se mi spát.

„Promiňte, já už bych ráda…“ podívala jsem se směrem k ložnici.

„Jistě, nezlobte se, už jdu, nebudu rušit. A nezapomeňte, kdyby něco…“

Náhoda, nebo osud?

Ráno jsem se probudila docela svěží. Asi jsem to potřebovala. Tělo si zkrátka řeklo o malý restart. Posadila jsem se na posteli a podívala se na spoušť na zemi. Z kapes mi vypadaly všechny věci. Mobil, klíče, vizitka… Zvedla jsem malý bílý papírek. Ing. David Prouza, stálo na něm. Začalo mi tepat ve spáncích. Sakra, to už je ale extra shoda jmen. Jméno jako táta. Ale inženýr? Máma říkala, že nedokázal dokončit ani střední… Vtom jsem zaslechla tiché klepání. Nebo ne? Pro jistotu jsem na sebe hodila pár věcí a šla ke dveřím. Otevřela jsem a tam stál on.

I když stál asi není úplně přesné. Spíš rozpačitě přešlapoval.

„Já, promiňte, nezlobte se… nespal jsem celou noc. Ta fotka tady na komodě a vaše jméno na dveřích…“

Takže nás napadalo to samé. Šly na mě zase mrákoty, ale tentokrát to nebylo  z přepracování. Ne, ne, to není možné. Nebo snad ano? Podívala jsem se mu do očí. Do těch hnědých očí, které jsem si vysnila, do těch, do kterých se každý den dívám v zrcadle. A pak jsem TO třesoucím se hlasem řekla: „Tati…?“

Ten den už jsem do práce nešla. Měli jsme si co říct. O tom, jak mu máma nedovolila mě vídat, o tom, jak mi nepředala žádné dárky, které poslal na Vánoce, a taky o tom, že teď už se jeden druhému neztratíme. Nikdy.