Napětí na léto 1: Středočeský řezník

Než Tomáš v bodavém porostu pod skálou objevil ženino mrtvé tělo, nemohl se odtrhnout od širokého výhledu, který mu vrcholek kopce nabízel. Rozeznával vzdálené paneláky města i ves skrytou za prořídlým větrolamem, tušil rybník za svými zády a do plic nasával štiplavě chladivý vzduch. Automobil na silnici, která skálu oddělovala od polí, kvůli řídkému provozu zaslechl zřídkakdy. Snad i proto ho zvuk přibrzďujícího vozu uvrhl do otravného neklidu. Do přírody nechodil za společností, té měl v civilizaci dost. Strčil ruce do kapes a čekal, až zvuk motoru utichne za zatáčkou, ale úleva nepřicházela; motor zdola nadále vrčel. Zaslechl klapnutí a šustot kroků. Polil ho studený pot. Cítil náhlý příval vzteku, až se mu rozhučelo v uších. Věděl moc dobře, na koho narazil; operoval pod ním skládkař. Tomáš se vydal stezkou dolů ze skály. „Odvez si ten bordel jinam,“ zahlaholil směrem dolů. Cosi dopadlo mezi větve a odloupané kameny. Zrychlené kroky, běh, to zaslechl jasně. Prodíral se křovisky blíže k místu. Odhodláním ani necítil větev, co ho škrábla na obličeji. Přes porost matně zahlédl postavu. Ozvalo se klapnutí předních dveří vozu. Auto se rozjelo pryč. Když odhrnul košatou větev, co mu bránila ve výhledu, pochopil, že o odpadky nešlo. Nejprve přijela obyčejná hlídka, ti pak sehnali kriminálku, které cesta trvala další hodinu. Mezitím se objevila televize.

NEÚNAVNÝ ZPRAVODAJ

Neúnavný zpravodaj Mácha se vtíral mezi policisty. „Můžete našim divákům potvrdit, že to byl znovu on, středočeský řezník, kdo vraždil?“ Tomáš si dal ruce do kříže přes prsa, chlad přestával být snesitelný, ale deku ani posezení v teple policejního vozu mu nikdo nenabídl. Nakonec ho odvezli. Na stanici to páchlo kouřem a potem. Musel čekat v místnosti vybavené otlučeným nábytkem, která působila dojmem odkladiště přebytečností. Na oknech mříže, parapetu vévodil ušmudlaný popelník. Pak si ho vyzvedl nakrátko ostříhaný mladík v uniformě a nechal si zážitek znovu převyprávět. Tomáš sledoval, jak mu za siluetou, usazenou na vratkém štokrleti, sestupuje slunce od ucha až k rameni, než definitivně zašlo za mohutnou paží. Nakonec stará tiskárna vyplivla několik listů, které spěšně podškrábl. Když konečně vyšel ven na ulici, celý 
prostor už ovládala tma.

„Co to bude?“ vyštěkl hostinský bez pozdravu. „Dvakrát rum,“ odvětil Tomáš a sesoukal ze sebe svetr, ve kterém mu bylo, uvnitř přetopené zakouřené putyky, až příliš horko. Hostinský se rozchechtal. „Někoho čekáte?“ – „Ne, ty jsou oba pro mě…“ Hostinský uznale pokýval hlavou. Snad bylo dobře, že mu do autobusu směr Praha zbývala hodina času. Kopnul do sebe prvního panáka a cítil, jak pomalu nastupuje otupělost. Hostinský sáhl pod výčep a vytáhl ovladač. Teprve teď Tomáš zaregistroval, že mají v hospodě televizi. Celou dobu hrála, jen zvuk byl ztlumený.

„… vyšetřuje policie. Náš štáb se pokusil zjistit od policistů další detaily, ale na kameru nikdo oficiálně nechtěl hovořit. Mimo záběr nám však důvěryhodný zdroj potvrdil, že policie má svědka…“

Tomášem toho dne poněkolikáté projelo mrazení. Svlečený svetr, ve kterém se zahlédl v televizi, si nacpal do klína. Sakra, to by mi chybělo, abych tu byl hvězdou večera! Ještě štěstí, že mě zabrali z dálky, sám bych se sotva poznal!

„… doufejme tedy, že bude postrach středních Čech brzy dopaden. Pro vaši oblíbenou televizi váš zpravodaj Honza Mácha.“

TMA PŘED OČIMA

„To je teda pěkný, tak další! A takovej kousek od nás!“ zavrčel hostinský.„To bude někdo místní, já to furt říkám!“ řekl dědek od stolu za Tomášem. Čtyři oběti, všechno mladé ženy, sotva dospělé. Dopil, zaplatil a vyrazil. Kráčel setmělou pomočenou uličkou směrem k nádraží, když skoro v cíli ze tmy vyšlehla záře reflektorů. Auto přijelo až k němu, okýnko u řidiče stažené. „Můžu vás hodit do Prahy, nebo kam potřebujete, ale něco za něco. Nebojte, anonymně samozřejmě!“ Tehdy si ho mohl prvně zblízka prohlédnout na vlastní oči – sám Honza Mácha, nejotravnější reportér té nejubožejší televize. „Já to snad radši vezmu pěšky,“ odvětil mu Tomáš a tak trochu to i myslel vážně. „Neblázněte, něco vás srazí. Nebojte, nebudu vám natáčet obličej… a hlas upravíme,“ nenechal se Mácha odbýt. „Spíš nevím, jestli ustojím jízdu s takovou celebritou!“

Mácha vtip nepochopil, sebestředně se uchechtl. „Vy jste ženatej?“ zbystřil Tomáš uvnitř vozu. Nad palubní deskou se pohupovala rodinná fotografie. „No jistě, máme s Evou dvě děti, Tobiáš už letos půjde do školky,“ usmál se reportér. „To bych do vás neřekl, myslel jsem, že máte sotva po škole… teda, žena musí mít radost, když místo čtení pohádek dětem číháte na lidi po nocích…“ – „To víte, někdo je všechny musí živit… zkuste si sehnat lepší práci… a Eva to chápe…“ – „Tak hlavně když máte rodinnou pohodu,“ konstatoval Tomáš při pohledu na zatmělou silnici v popředí.

„Škrábnul jste se na obličeji… To bylo určitě tam u skály,“ mrknul na něho.„To vám toho policajti dost pověděli… ale chápu, s jejich platem se rádi nechají podmáznout,“ zavrtěl Tomáš hlavou. Mácha chvilku mlčel. „Ani ne, mám svoje informace,“ poznamenal suše. „A odkud, prosím vás? Ale chápu, chcete krýt svoje zdroje.“ – „Ale kdepak, to nebude třeba,“ řekl Mácha a dupnul na brzdu. Tehdy opilému Tomášovi došlo, že se nepřipoutal. Hlavou narazil do předního skla. Před očima se mu zatmělo.

VÍM, ŽE JSI MĚ POZNAL!

„Tak vstávej,“ ozvalo se odkudsi ze sna. Mácha stál nad ním. Musel sjet z cesty, na silnici už nebyli. „Co blbnete?“ zeptal se dočista zpitomělý. „Jsme na místě. Vstávej,“ řekl Mácha. Teprve teď zahlédl pistoli v jeho rukou. „Nedělej, žes mě odpoledne nepoznal, já vím, že jo, tak rychlej jsem nebyl!“ – „Co? Cože?!“ – „Nedělej blbýho, vstaň a jdi,“ pokynul mu Mácha pistolí. Kráčeli křovisky, skoro to místo nepoznal, v noci tu ještě nebyl. „Takže to ty, ty seš středočeskej řezník! Proto máš vždycky nejvíc informací!“ – „Slušně mě to živí… a navíc baví. A svědky riskovat nebudu.“ – „Ale já nic neřeknu, můj problém to není,“ zkusil Tomáš marně. Prodrali se až nahoru na skálu. Výhled, který ho dříve tolikrát uklidňoval, se v noci proměnil v mrazivě  zlověstnou siluetu tichých paneláků v dáli.

„Skoč, to je tvoje jediná šance,“ zašeptal útočník za zády. Měl pravdu. A taky věděl, že to nikdo neudělá. Nebo věděl, že by to radši udělal každý? 
Temnota tam dole, bylo v ní cosi lákavého a symbolického. Až lomoz ho vytrhl z myšlenek. „Policie, lehni, hajzle!“

Máchu odvezli, zahlédl ho na zadní sedačce policejního vozu, oči upíral přímo na Tomáše. Přísahal by, že mu ještě před hodinkou krev z nosu netekla. „Ale nezlobíte se na nás, že jsme vás tak zneužili? Věděli jsme o Máchovi, ale potřebovali jsme ho chytit za ruku. Proto jsme vás zdrželi na stanici, potřebovali jsme, aby vás viděl. Ale už je to za vámi. Kdybychom to neudělali, kdo ví, kolik by jich ještě oddělal. Za ty životy to přece stálo. Mno, stěžovat si na nás nebudete, že ne? Pojďte, vezmeme vás domů, kde že to bydlíte?“ Čekali odpověď, ale Tomáš se nezmohl na jediné slovo. Těšil se, až se ze všeho vyspí. Jestli té noci vůbec usne.

Foto: Depositphotos (1)