Napětí na léto 2: Z ošklivek labutě

Tu první našli houbaři v lese. Ležela opřená o kmen stromu a z dálky vypadala, jako by odpočívala po plese. Dlouhé večerní šaty, rozteklé líčení a slepené vlasy držela na temeni hlavy blyštivá korunka. Teď, několik dní po smrti, byla její krása ta tam. Oči jí vyklovali ptáci a hlodavci se na ní také dost vyřádili. Přesto jsem něco, když jsem se k ní naklonil, ucítil. Podivnou vůni, která tak nějak zavanula a zase zmizela.

„Jo, cítil jsem to taky, jde to z jejích šatů,“ poznamenal lékař z pitevny a dál zkrápěl nahé tělo proudem vody. „Zemřela jinde, a to jedinou ranou nožem do srdce. Možná ani nic nezaznamenala. Smrt byla rychlá. Ještě uděláme rozbory krve. Určitě tam něco bude.“ Doktor se nemýlil, byl tam. Starý dobrý rohypnol. Patrně z nějaké utajené zásoby. Neměli jsme se čeho chytit a ani nevěděli, kdo je dotyčná. Pomohla televize. Přihlásila se matka děvčete. Postarší udřená ženská s očima opuchlýma od pláče. Koktala něco o tom, jak její dcera snila o Praze, kde chtěla pracovat jako servírka v hotelu, a dokonce sem za takovou nabídkou vyrazila.

„Volala, že jí pomůže kamarád,“ říkala matka, ale samozřejmě neznala ani jeho jméno. Zavřel jsem unavené oči. Kolik holek takhle skončí. Když se nedostanou u nás na pitevnu, tak v nějakém nevěstinci a nebo na ulici za zády s pasákem či na drogách, za které jsou ochotny udělat cokoli. Snad proto bylo pro mě takovým překvapením, když jsem si v protokolu o pitvě přečetl, že tahle dívka byla panna.

DALŠÍ OBĚŤ

To nic neznamená, třeba ho to vzalo tak, že se nevzrušil. Možná že si nepředstavoval vraždu takhle. Krev, množství krve a možná křik nebo chroptění. To jednoho vyděsí.“ Kolega měl hned vysvětlení. Matka mrtvé odjela a my byli zase na vodě.

Pak se našla ta druhá. Tentokrát nebyla v lese, ale seděla opřená v parku na lavičce. Oblečená podle poslední módy i s vysokými střevíčky. „Vypadá jako modelka. Prostě kočka. A je i tak naaranžovaná. Jako na nějaké focení do časopisu.“ – „Ty vraždy spolu souvisejí, to je jasný. A je tady ta vůně. Zase je cítit po konvalinkách.“ Na pitevně to bylo to samé. Opět jediné bodnutí přímo do srdce a v krvi rohypnol.

„Hele, lidi, a všimli jste si, jak byla ta holka krásná? Tedy nalíčená. Bylo to jako nějaké umělecké dílo. Teď, když jsem jí umyl ta její malovátka, tak je to škaredá rezatá holka. Ale nalíčená byla prostě nádherná.“ Podíval jsem se zaraženě na doktora. „Na tom něco je. Jako by dotyčný chtěl všem ukázat její krásu.“ – „A nebo upozornit na svou dovednost.“ Otočil jsem se, byl to ženský hlas naší psycholožky Andrey: „No, třeba někdo, kdo to umí s barvičkami. Umělecký maskér a tak.“ – „No, takže nakonec přece jenom něco máme?“ pokrčil jsem rameny.

MILOVNÍK VŮNÍ

„Navoněné mrtvoly máme.“ – „Jasně. Ta vůně. Co ta znamená?“ teď se usmála. „Mohlo by to dokazovat, že chtěl mít své oběti dokonalé, a to i s vůní a kabelkou. Anebo počítal s tím, že než je najdeme, budou zapáchat, a tak chtěl hnilobný pach zakrýt vůní.“ – „Takže hledáme někoho, kdo se vyzná v módě a líčení a miluje vůně.“ – „Ano. Jo, a mohla by to být třeba i žena?“ Andrea zakroutila hlavou. „Neřekla bych, tohle je práce muže.“

Po dvou nekonečných dnech jsme zjistili, že mrtvá je Eli, jak si nechávala říkat, dívka toužící být modelkou. Kamarádka ji nahlásila jako nezvěstnou. Prý obcházela všechny modelingové agentury.

„Jo, byla tady, ale nebyla náš typ. Brečela. Byla hodně zklamaná,“ prohodila majitelka jedné z agentur. „Ale to víte, takových holek, které k nám přijdou a my je odmítneme, jsou desítky denně. No, vlastně když se teď dívám na tu fotku, měla něco do sebe. Kdo ji líčil?“ – „Je to důležité?“ nedokázal jsem odpovědět.

Pozvedla obočí a zasmála se tak, jako by mě měla za úplného blbce. „To je to nejdůležitější v tomhle oboru. Když má holka štěstí na maskéra, který jí udělá nový obličej, tak se může stát i z vrabce pták ohnivák. Prostě tuctová holka bude něco super. Dá jí novou tvář, která se bude prodávat. Najít takovýho maskéra je kumšt. Je to dar od boha, a ne každý ho má.“ – „A tenhle ho měl?“ – „Nepochybně! Věděl, co má zdůraznit. Ani nemaskoval ty její pihy, vidíte, jsou tam, a přesto má tvář… No prostě takhle bych ji brala okamžitě. Ty rty jen s leskem a oči podtržené právě touhle zelenou. Vážně originální.“

A tehdy mě to napadlo: „Mohla byste nám prosím pomoci?“ Zamračila se. „Ne, nemusíte proto chodit do pitevny. Jen si k něčemu přičichnete. Vyznáte se v parfémech?“ Teď se usmála a odpověděla, že jistě, že je dříve dokonce prodávala. „Tak to jste pro nás ta pravá.“ Přičichla k sáčku a pak ještě jednou. „Jistě, nemohu se mýlit. Je to Diorissimo. Zvláštní vkus. Tenhle parfém je takový, jak to jen říct, těkavý, a přitom sugestivní. Jako by vás ovanuly konvalinky a rázem zmizely a vy začnete o to intenzivněji čichat, a ono nic. A když to nejméně čekáte, tak je ta vůně tady zas. Nádhera. Prostě skvost mezi parfémy.“ Odcházela a já si znovu přivoněl k sáčku. Měla pravdu. Konvalinky zmizely a byla cítit jen hniloba. A pak jsem je zase ucítil.

KONVALINKOVÝ VRAH

„Ta ženská se vyzná,“ myslel jsem si a pak si řekl, že vrah asi taky. Skoro čtrnáct dní jsme se nehnuli ani o krok. Už jsem začal přemýšlet, že toho náš konvalinkový vrah zanechal. O to větší to byl šok, když nás zavolali z jedné modelingové agentury. Někdo se jim tam v noci vloupal a nechal jim tam dáreček v podobě mrtvé dívky. Mezi modelkami zavládla panika.

„Klid, klid, nikdo ji tady nezná,“ ječel majitel hystericky a vysoká hubená blondýnka na něj s brekem syčela, že je jen otázkou času, kdy tam budou ležet ostatní holky. Přišel fotograf a stačil mu jediný pohled. „Fotil si ji tady, přímo v ateliéru.“ Začali jsme hledat prvotní místo činu. „Tady ji nezabil. Nikde není ani kapička krve.“ Začali jsme vyslýchat všechny. „Neznáte ji, nebyla tady?“ Všichni tvrdili totéž. Nikdo ji neviděl. Fotograf si klekl a dlouze si ji prohlížel.„Krásná prácička, vážně umělecký dílo, myslím líčení a hadry.“ – „Neznáte nějakého vizážistu, který nemá práci a chce na sebe takhle upozornit? Poznali byste, čí je tohle práce?“ Pak vešel do studia muž, který na první pohled vypadal tak nějak divně.

„Hele, kde se tady bereš, Marjáno? Máme tady vraždu.“ – „Vraždu, jo?“ zasmál se jako nějaká uchrchlaná žena, přesto to byl muž. „Vy jste kdo?“ podával mi ruku jako leklá ryba. „Já jsem Maruška, nebo taky Marilyn, vystupuju v klubu pro transvestity. A jsem vážně dokonalá. Nechceš se přijít podívat, brouku?“ – „Jméno. Myslím civilní,“ vystřelil jsem na něj. „Martin Vondrouš,“ začichal podivín. „No jejda, tady to voní jako u Miládky v kumbále.“ Nastražil jsem uši: „Co jste to řekl?“ Nechápavě se na mě díval: „No ta voňavka přece. Tuhle miluje Miládka. Teda on je to spíš Milan, ale říkáme mu tak. Převléká se za Tinu Turner a je vážně v týhle roli dobrej. Byl baleťák. Pak nabral kila a holt se jim nehodil.“ – „A jakou vůni máte rád vy?“ zeptal jsem se ho. „Děláte si legraci? Já jsem chlap a to poskakování je jen moje práce. Já dělal leccos, ale prostě je nouze o cokoli a za tohle jsou slušný peníze.“ – „No, co ta Miládka?“ – „Je perfekcionista, dokonce mi přinesl Chanel, prej ho měla Marilyn nejradši. Aby to bylo autentičtější. Není to srandovní?“ – „Ani bych neřekl. Heleďte, a kde bych tu vaši Miládku našel?“ – „No u nás na vystoupení. Kde bydlí, to nevím. Nezajímám se.“ – „Hoši, tak dneska máme na večer kulturní program. Jdeme na travesti show,“ řekl jsem kolegům.

A ZASE KREV

Program to byl, řekl bych, docela legrační, až na to, že chyběla právě Tina Turner alias Miládka. „Kde ten zatracenej chlap bydlí?“ rozrazil jsem dveře u majitele lokálu.„Nevím, proč bych to zrovna já měl vědět, ale říkal něco o vodě. Že mu ráno šplouchá voda u uší.“ „Prohledat všechny hausbóty a rychle,“ rozhodl jsem se okamžitě.  Nešlo to tak rychle, jak jsem si představoval, hausbótů tam bylo dost.

Pak jsem uviděl tu krev. Byla po celé palubě. Křikl jsem na kluky a skočil dovnitř. Bylo zamčeno, a tak jsem vyrazil dveře. Přišli jsme pozdě. Ta dívka tam ležela podepřená polštáři na posteli ve večerní toaletě a nemilosrdné světlo fotografické lampy osvěcovalo její mrtvou, ale přesto krásnou tvář. Dlouhé řasy, jasně rudé rty, jako políbené od malin, a bezchybná pleť. Pak jsem ucítil Diorissimo.

„Tady už nic nenaděláme,“ rozhlížel jsem se kolem. Byl to vlastně nuzný příbytek, až na celý arzenál líčidel, parfémů a ženského oblečení. „Tady tvořil svá mistrovská díla,“ prohodil jsem a za hlavou mi začaly svištět blesky fotografů. „Vypadněte, okamžitě ven! Jste jako supové!“ vybuchl jsem. Dva muži s fotoaparáty se ušklíbli a pomalu odcházeli. Nad vrahem-maskérem, jak se mu teď u nás říkalo, se uzavřela voda. Prostě se vypařil. Rok se nic nedělo a já si pomalu dělal z těchto vražd pomníček. Chodil jsem ulicemi a díval se po mužích a v mozku mi to vřelo: „Je to tenhle, nebo by to mohl být tenhleten?“

CÍSAŘ KRÁSY

Pomohla mi náhoda. Policii zavolala ochranka jednoho luxusního obchodu s kosmetikou. Nějaký chlap se tam snažil ukrást krémy a rtěnky. „Lidi kradou jako o život, pochopil bych, kdyby to byly rohlíky, ale malovátka?“ stěžoval si kamarád. „No, podívej se.“ Vzal jsem do ruky fotky a v rohu jedné z nich jsem si všiml malé krabičky. „Co je tohleto?“ Automaticky jsem sáhl po lupě. „Diorissimo! Ježišikriste, on si dává do kupy další líčidla. Chystá se k nové vraždě!“

Nikdo nic nechápal, ani adresa dotyčného nikomu nic neříkala. „Tvrdil, že chtěl udělat radost přítelkyni.“ Právě jsme přijeli k tomu sídlištnímu baráku, když z domu vyšla silná černovlasá žena v krátké minisukni. Už jsem se chtěl otočit, když mě zaujala její chůze. Paty k sobě a špičky od sebe. Ježiši, to je přece základní postoj pro všechny baletky, burácelo mi v hlavě, když jsem na něj zavolal: „Hej, stůj!“ To byl pokyn k tomu, aby dotyčná madam odhodila střevíce a rozběhla se jako divoký zajíc. Běželi jsme za ní tři, a přesto jsme měli co dělat, abychom ji chytili.

„Co se děje?“ funěla a já se rázem skoro rozesmál. Byl to mužský hlas. „Co, to nám vysvětlíte na služebně.“ Zapíral. Prý není trestné se převlékat za ženy. Usvědčily ho až fotky, které jsme u něj našli při domovní prohlídce. Všechny své oběti si fotografoval, krok za krokem. Vypadalo to, jako když mění kuklu na krásného motýla. Jak uviděl usvědčující materiál, najednou se změnil. Už to nebyla ta zamlklá nicka, v jeho tváři se objevil samolibý úsměv.

„Já jsem umělec a budete se mnou tak i jednat. Jsem Leonardo da Vinci krásy. Jsem Toulouse Lautrec a Degas škaredých žen. Jen já umím udělat z ošklivé ženy tu nejkrásnější labuť. Jsem ten nejlepší, jsem král krásy, jsem její císař.“ Přivřel jsem oči a pak klaply náramky okolo jeho rukou.

„Leonardo da Vinci, králi, Toulouse Lautrecu, čekal jsem na tebe dlouho, skoro rok, ale dočkal jsem se,“ pomyslel jsem si s úlevou. Doma jsem vypil půl lahve koňaku a padl znaveně do postele. Probudila mě až vůně. Poznal jsem ji. Konvalinky. Prudce jsem vyskočil a pak si omámeně vzpomněl, že jsem si koupil novou aviváž. Znovu jsem padl znaveně do peřin.

Foto: Depositphotos (1)