Vyděračky

Drzá holka, blesklo Zuzaně hlavou. „Co je?“ zeptala se. „Paní ředitelko, mám prosbu. Tenhle měsíc jsem hodně pracovala přesčas, tak vás chci požádat o nějaké prémie,“ prohlásila bez uzardění. „Cože?“ vykulila Zuzana oči. Tohle už je drzost překračující všechny meze! „Zbláznila jste se? Copak nevíte, že firma je na tom v poslední době špatně?“ Diana se usmála. „Vím,“ odpověděla a v očích jí zajiskřilo. „A vím taky proč!“

Zuzana pod stolem sevřela pěsti, až jí zbělely klouby. Co ta holka může vědět, proboha? Ani tu otázku nemusela vyslovit, Diana jí to rovnou řekla: „Vím, že část zisku už skoro rok odchází na docela jiné konto než na firemní. A vím taky, jakou machinací s účty se to děje. A kdo to provádí…“

Zuzana se usilovně snažila nedat na sobě znát, jak se jí sevřelo srdce. Tak tahle holka, která vypadá, jako by neuměla do pěti počítat, jí na to přišla? Odhalila to, co nedokázala rozpoznat celá správní rada? No ovšem, představenstvo firmy Zuzaně plně důvěřovalo, nikdy se žádné důkladnější kontroly neprováděly, při každém zasedání je dovedla hravě opít rohlíkem. Ale jak na to mohla ta malá mrcha přijít? No jo, asi holt během těch přesčasů. Nabourala se jí do počítače a…

Zuzana se zhluboka nadechla a pak se pokusila o klidný úsměv. „Sice vůbec nevím, o čem to mluvíte, Diano, ale máte pravdu, že jste v posledních týdnech udělala pořádný kus práce!“ To je fakt, pomyslela si s hořkou ironií a dodala: „Takže myslím, že bych vám takových… řekněme, pět tisíc mohla dát!“ – „Řekněme deset, jo? A nejen teď, ale každý následující měsíc,“ zazubilo se děvče. Zuzana potlačila chuť skočit po ní a vlastníma rukama ji uškrtit. „Pět teď, dalších pět za čtrnáct dní. A potom uvidíme,“ procedila skrz zuby. „A teď vypadněte!“

Po Dianině odchodu zlostně zabušila pěstmi do stolu. Ta holka musí zmizet! Pryč s ní! Vynulovat ji! Udělat prostě „delete“! A kdo to zařídí? No kdo jiný než Štefan. V tomhle se přece vyzná! Už to udělal jednou a bude to muset udělat znovu!

PODIVNÁ NEŠŤASTNÁ NÁLADA

Se Štefanem se Zuzana seznámila krátce po tom, co se do města přistěhoval z druhého konce republiky. Nikoho tu neznal, byl bezradný a dal se krásnou a energickou třicátnicí snadno sbalit a taky totálně ovládnout. Že tetička tuhle její partii nebude schvalovat, věděla Zuzana jistě. Jenže tehdy, před těmi čtyřmi lety, už měla přísné staré tety, která se jí ujala po smrti rodičů, plné zuby. Tetina vila a tučné konto ji ovšem zatím nutily k poslušnosti. Ale v hlavě jí už dlouho zrál plán. A Štefan byl jako stvořený k tomu, aby ho realizoval. Bez jeho zásahu by teta mohla žít ještě klidně dvacet let…

Jenže teta jednoho dne spadla ze schodů a byla na místě mrtvá. Případ byl uzavřen jako nešťastná náhoda. Ale Zuzana dodnes viděla Štefanovy ruce plné krve, když poté, co tetu srazil z patra, ještě praštil její hlavou o kovové zábradlí. Rána jistoty…

Pak následovala svatba – to byla Štefanova odměna a Zuzanina pojistka – a život v hojnosti. Tetiččiny úspory naškudlené za celý život se rozplynuly během necelých dvou let. Co teď? Zuzanin šarm opět zvítězil. Podařilo se jí získat místo ředitelky nově vzniklé firmy a otočit si její správní radu kolem prstu. Ostatně, páni z představenstva měli taky máslo na hlavě; peníze, které se v podniku točily, nebyly zrovna nejčistší. „Oni si je nakradli, tak proč bych si já nenakradla z jejich?“ smála se Zuzana, když přišla na fígl, díky němuž se jí dařilo posílit každý měsíc svůj oficiální plat o nejméně pětinásobnou částku. „Zloděj okrádá zloděje,“ usmál se spokojeně i Štefan. Byl rád, že se oženil s tak chytrou a schopnou ženou. Schopnou všeho…

CHCEŠ ABY TĚ ZAVŘELI?!

Ne, to nemůžu udělat,“ bránil se, když mu Zuzana večer vysvětlila, jak má Dianu zavraždit. „Bude to další nešťastná náhoda, miláčku,“ uklidňovala ho. „Na nic se nepřijde. Její auto prostě sjede do přehrady. Že bude holka před tím maličko omráčená, to se při pitvě absolutně nemůže zjistit!“ – „Ne, ne! Já… já jsem ti to radši neříkal, ale mně se o té… no, o tom, jak zemřela teta, pořád zdá. Mám hrozné sny, šílené úzkosti… Podruhé už to nedokážu! Abys věděla, dokonce jsem zašel k psychiatrovi a nechal si předepsat nějaké prášky…“

Výborně, pomyslela si Zuzana. To se fakt bude hodit! Nahlas řekla: „Přestaň fňukat, Štefane! Uděláš, co ti říkám! Jinak mě ta holka zničí. Chceš snad, aby mě zavřeli?“ Štefan bezmocně zavrtěl hlavou. „To ne, ale…“ – „Nebo snad chceš, aby zavřeli tebe?“ – „Mě?“ vyděsil se. „Proč by mě zavírali?“ – „Přece za vraždu, miláčku,“ ušklíbla se Zuzana. „Jestli totiž tu holku neodstraníš, tak já půjdu a řeknu, jak jsi zavraždil moji tetu!“ Štefan se roztřásl, až mu zadrkotaly zuby. „Udělám to,“ špitl. „No, vidíš, jak jsi rozumný! Ta holka je vyděračka, nic jiného si nezaslouží. Pochop, že by chtěla pořád víc a víc. Jedině když ji zabiješ, už mě vydírat nebude!“

A co jiného jsi ty než vyděračka? Vyděračka chce zabít vyděračku, pomyslel si Štefan, ale nahlas už se nic namítat neodvážil. Došlo mu, že jeho manželka je vážně schopná všeho – i ho prásknout za vraždu, k níž ho přiměla. „Dobře, udělám to hned zítra. Kolem páté budu stát za zatáčkou nad přehradou, stopnu ji tam a pak…“ – „Výborně,“ usmála se Zuzana. Ani ne tak nad tím, že Štefana přemluvila, tím si byla jistá předem, ale spíš nad zbytkem svého plánu, o němž mu nic neřekla. I když se ho týkal víc než koho jiného.

Až se vrátí, prostě mu nečekaně a z bezprostřední blízkosti vpálí do spánku ránu jeho vlastní pistolí. Tu pak pěkně otře od svých otisků a vloží mu ji do ruky. Sebevražda labilního chlapa, jehož živí manželka a který chodí k psychiatrovi a bere prášky na nervy, nikoho nepřekvapí. A ona bude za vodou…

S úsměvem ho políbila. „Jsi fakt úžasný, miláčku! Co bych si počala, kdybych tě neměla? Jdu se teď vykoupat a potom si vyjdeme na večeři, chceš?“ Oplatil jí polibek i úsměv. „Ale ještě před tím se trochu pomazlíme, kočičko,“ řekl a stiskl jí ňadro.

UŽ SE NEMUSÍŠ BÁT

O pár minut později už slyšel, jak si v koupelně napouští vanu. Když proud vody ustal, vešel dovnitř. Je pořád krásná, pomyslel si při pohledu na svou nahou ženu ve vaně. „Jdu sem za tebou, pusinko,“ vyloudil smyslný úsměv, aby ji předčasně nevylekal. Moc po chuti jí to nebylo, ale nic nenamítala. Teprve když Štefan vzal z poličky fén a zasunul ho do zásuvky, zneklidněla. V očích se jí objevila předtucha čehosi zlého. „Co to děláš?“ vyhrkla. „Tohle!“ houkl Štefan a hodil zapnutý fén do vany. Pak na pár vteřin zavřel oči. Doufal, že žena paralyzovaná elektrickým proudem sama sklouzne pod vodu a nebude nutné, aby ji tam sám strkal.

A opravdu nebylo – když oči otevřel, měla hlavu pod vodou. Hm, další nešťastná náhoda, pomyslel si. Fénovat si vlasy při koupání, to se zkrátka nedoporučuje! „Nemusíš se bát, pusinko. Teď už tě ta holka vydírat nebude! A ty zase nebudeš vydírat mě,“ řekl tiše mrtvé, když opouštěl koupelnu…