Rozhovor s Janou Bernáškovou: Nepodléhám iluzi věčného štěstí. Těžké chvíle mohou přijít kdykoliv

Ve třiadvaceti letech opustila slibně se rozvíjející kariéru v Národním divadle moravskoslezském a vydala se hledat štěstí do Prahy. To na sebe nechalo chvíli čekat, Jana v mezičase pracovala jako servírka a prodavačka. Pak následovalo angažmá ve Vinohradském divadle a spolupráce na seriálu Ulice. V roce 2006 se jí narodila dcera Justýna. Krátce poté se s jejím otcem rozešla a následovaly nepříjemné (a mediálně sledované) tahanice o dceru. Dnes je Jana vdaná za scenáristu Rudolfa Merknera (42), se kterým má ročního syna Theodora.

O své rodině mluvíte jako o patchworkové. Co si pod tím máme představit?

Že naše rodinné vztahy vypadají na první pohled komplikovaně, ale přesto drží pohromadě. Termín patchworková popisuje naši situaci – to, jak jsme poskládáni. Naši rodinu tvoří spousta lidí, kteří nejsou nutně příbuzní. Kromě své rodiny do nich počítám i rodinu mého bývalého partnera, tatínka Justýnky. Je důležité, abychom jako její rodiče spolu vycházeli, i když nejsme partneři. 

Proč jste stála o patchworkovou rodinu? Kvůli Justýnce, nebo to bylo i vaše přání?

Moje povaha je taková, že se snažím s lidmi vycházet. Ať už jsou to bývalí partneři nebo kamarádi. Myslím si, že když máte mezi sebou věci vyřešené, můžete jít klidně na kafe. David po našem rozchodu definitivně dospěl a můj muž byl v době, kdy jsme se potkali, už hotový chlap. Na celou situaci se díval podle toho, co je nejlepší pro dítě, i když to dítě není jeho. A také si přál, abych byla spokojená. Samozřejmě, že to byla sázka do loterie, protože bývalý partner, když hodně bojuje, vám může novou rodinu rozbourat. Naštěstí to nebyl náš případ.

Kdesi jste říkala, že vám vycházejí věci napodruhé. To je proto, že se poučíte, nebo že se do nich už nevrháte bezhlavě?

Dostávám od života zkoušky. Třeba mi zavolají, že jsem vyhrála konkurz. Pak se ale ozvou s omluvou, že mám přijít ještě na jedno kolo, protože klient či režisér mají někoho dalšího. Takže tu práci dostanu až na druhý pokus. To samé se mi stalo i s bytem. Když začnu mít z něčeho radost, tak mi ji někdo sebere a pak mi ji vrátí.

Třeba vám tím život něco naznačuje... 

Osud mě učí držet štěstí a vnitřní radost na jiných hodnotách. Ať mám práci, nebo ne, ať jsem na titulních stránkách, nebo ne, musím si udržovat svoje vnitřní štěstí. Jsem radostný člověk, pomohlo mi to přežít i těžké chvíle. Zkrátka nepodlehnout iluzi, že když se mi daří, že to tak bude pořád. Je to vývoj, zrání. Ve dvaceti se člověk hroutí a ve třiceti se už nad sebou zamyslí.

Vy sama jste zažila řadu životních zvratů a pádů. Co vám pomáhalo postavit se zpátky na nohy?

Silní lidé dostávají silné osudy a velké věci do života. Věřím, že to, co dostávám do života, je proto, že někdo ví, že to zvládnu. Všechny ty věci mají nějaký smysl a neměli bychom se snažit je rychle „odžít.“

Jak se Jana Bernášková dokázala vyrovnat s rozchodem a jak dlouho trvalo, než si na sebe její nový muž a bývalý partner zvykli? Celý rozhovor najdete v srpnovém vydání časopisu Svět ženy!