Můj osobní restart

S manželem jsme vedli tichou domácnost, spali jsme už nějakou dobu odděleně a on kromě toho jednou až dvakrát týdně nepřišel domů. Když jsem se ho vyptávala, kde byl, svedl to buď na kamarády, anebo stočil řeč jinam. Tušila jsem, že má milenku, ale on to popíral. Jednoho večera jsem to už nevydržela. Ruply mi nervy a pohádala jsem se s ním. Padala ostrá slova a vzduchem létaly talíře. Druhý den ráno si sbalil kufry a odešel. Ukázal se až za týden…

„Doufám, že mi s rozvodem nebudeš dělat potíže,“ řekl mi mezi dveřmi. Jeho hlas zněl neuvěřitelně chladně. Jako kdybychom spolu nestrávili dlouhých třiadvacet let, během nichž jsem mu dala dceru, kterou jsme společně vychovali. „Není ti to ani trochu líto?“ povzdechla jsem si a cítila slzy na krajíčku. „Vždyť je to už jenom trápení,“ odvětil suše. Ano, měl pravdu, ale ta někdy bolí. Stále jsem ho nosila v srdci a nechtěla o něj přijít. Doufala jsem, že jde jen o přechodnou krizi, která jak přišla, tak i odejde. Žel, nestalo se.

NA VEDLEJŠÍ KOLEJI

O půl roku později jsme se opravdu rozvedli. Dcera Jana to nesla dost nelibě, ačkoli už měla vlastní život a bydlela se svým kanadským přítelem. Trucovala a nechtěla s námi mluvit. Myslela jsem si, že ji to brzy přejde, ale spletla jsem se. Když mě konečně po čase navštívila, oznámila mi: „Mami, zklamali jste mě a nic mě tady nedrží. Proto na dva roky odlétám s Waynem do Montrealu.“ Požehnala jsem jí. Říkala jsem si, že aspoň pozná svět. Moje srdce však krvácelo. Dostala jsem tím během krátké doby druhou ránu. A bohužel nebyla poslední... Kvůli ekonomické krizi se v našem podniku propouštělo a já se ocitla na černé listině. Dali mi pět výplat dopředu, kytici a bonboniéru a potom řekli sbohem.

V následujících měsících jsem si naprosto marně hledala novou práci. O starší neperspektivní ženskou, sice s velkou praxí, ovšem bez znalosti cizích jazyků a nových technologií, jaksi nebyl zájem. Připadala jsem si nemožná, nechtěná, odstrčená na vedlejší kolej.

Jelikož mezitím vypuklo jaro, rozhodla jsem se, že se do podzimu uklidím na chatu a budu tam relaxovat. Neměla jsem důvod zůstávat ve městě. V bytě na mě všechno padalo a stesk po dceři a tak trochu ještě i po manželovi mě deptal. Doufala jsem, že uprostřed přírody přijdu na jiné myšlenky. A opravdu se to dařilo. Našla jsem si novou kamarádku, četla kdysi dávno odložené knihy, plela záhonky s jahodami, sekala trávu, opravovala plot a nosila z lesa dříví, abych měla zásobu na chladnější večery, kdy je potřeba zatopit.

HOUBAŘSKÝ ÚLOVEK

Blížil se konec léta, po okolních lesích rostla spousta hub a já stejně jako půlka národa podlehla houbařské mánii. Sbírala jsem všechno jedlé a potom to krájela, sušila nebo zavařovala do sklenic. Při svých výpravách do lesa jsem tu a tam potkávala partu dřevorubců. Jeden z nich se mi už od druhého setkání dvořil. Odhadovala jsem, že je mu asi jako mně. Radil mi, kde co roste a kam se mám vydat. Když jsem mu jednou prozradila, kde mám chatu, čekalo mě další den milé překvapení. Přivezl mi nařezané špalky dřeva a nic za to nechtěl. „A nechcete aspoň uvařit kávu a ochutnat mou bábovku?“ pozvala jsem ho dovnitř, abychom nestáli jen na zahradě. „Je fakt výborná,“ rozplýval se pak nadšením a vyluxoval talíř do posledního drobečku. Nádavkem jsem mu ještě naservírovala houbovou smaženici. Ale nezůstalo jen u jídla. Když zrovna neměl plná ústa, krásně mi vyprávěl o okolní přírodě a lesní zvěři. Dozvěděla jsem se, že o víkendech chodí opravovat staré krmelce a z mysliveckého posedu rád pozoruje pasoucí se srny. Také mi říkal, že miluje rybaření a umí rybí maso upravit na desítky způsobů.

Bylo to příjemné odpoledne, čas rychle utekl a on se pak rozloučil. Večer jsem se přistihla, že na něj pořád myslím. Zatoužila jsem toho muže znovu potkat. Sice jsem věděla, že se jmenuje Ivan a bydlí na okraji nejbližší vesnice, ale bylo mi trapné ho tam hledat. Hned druhý den jsem proto znovu vyrazila na houby, což byla jen záminka. Šla jsem za bzučením motorových pil a trochu bloudila, poněvadž se ten zvuk odrážel od okolních kopců, což mě zmátlo. Po hodině a půl jsem ho konečně našla a on se dovtípil, že sbírání hub tentokrát nebylo mou prioritou. Vždyť jsem v košíku neměla ani jednu. Chvíli jsme chodili kolem horké kaše, než se mě zeptal, jestli se může večer stavit.

ŠTĚSTÍ SE USMÁLO

„Jsem už pár let rozvedený. Moje žena měla pocit, že víc času trávím v lese a u vody než doma. Nejspíš měla pravdu,“ svěřil se mi u vína. Vypadal smutně, jako kdyby ho to stále trápilo. „I já už to mám za sebou A je to docela čerstvé,“ posteskla jsem si a navrhla mu tykání. Posléze mě zaskočil otázkou. „A nechceš tu zůstat natrvalo?“ Chvíli jsem váhala s odpovědí, abych se neunáhlila. „Líbí se mi tu, ale nevím. Těžko bych si zde hledala práci, a hlavně si neumím představit, jak bych tady přežila zimu. To víš, já jsem rozmazlená městská holka zvyklá na ústřední topení,“ rozesmála jsem ho.

„Tak já ti naštípám dřevo na rok dopředu,“ pohotově odvětil a dodal: „Na venkově je přece mnohem krásněji.“ Musela jsem mu dát za pravdu. Za těch pár měsíců jsem si na chatě tak zvykla, že mi městský ruch vůbec nechyběl. Bylo tu vážně nádherně.

Skončilo babí léto a začal deštivý podzim. Mezitím jsem se s Ivanem sblížila. Už ani nevím, kdy mi bylo s někým tak krásně. Dlouhé hodiny jsme si vyprávěli o našich životech, chodila jsem s ním na ryby a poznávala taje přírody, kterou jsem doposud vnímala jen velmi povrchně. Cítila jsem, že můj život opět dostal nějaký smysl a řád. Tou dobou jsem už velmi vážně přemýšlela o tom, že bych tu opravdu zakotvila. Jen jsem řešila existenční otázku, protože v okolí žádná práce nebyla a mé úspory pomalu docházely. Zčistajasna se však na mě usmálo štěstí. Jedna známá potřebovala pro příbuzné z ciziny sehnat podnájem v městském bytě. Říkala, že to vidí asi tak na rok. Dušovala se, že jsou to slušní a solventní lidé, a tak jsme se ke spokojenosti všech dohodli. Zaplatili mi půlku částky dopředu a mně nic nebránilo v tom, abych si pobyt na chatě prodloužila.

NAŠLA JSEM DOMOV

Tu zimu, které jsem se tak moc obávala, jsem nakonec v pohodě a ve zdraví přežila. Především kvůli tomu, že jsem se v prosinci nastěhovala k Ivanovi do jeho chalupy. Vánoce jsme už trávili společně. Mezi svátky k němu přijely na návštěvu i jeho dvě již skoro dospělé děti. Bála jsem se, jak mě ty rozjívené holčiny přijmou, ale kupodivu jsme si od první minuty dobře rozuměly.

„Náš táta je fajn. Mámu to pořád táhlo do města a on chtěl zůstat tady. Hlavně proto se rozešli. Ze začátku nás to štvalo, ale už jsme se s tím vyrovnaly. Je to jejich život,“ vysvětlovaly mi. „To jsem ráda, že to takhle berete,“ přikývla jsem a v duchu si vzpomněla na svou dceru, která se s naším rozvodem dodnes nesmířila. „Zato vy dva se k sobě náramně hodíte. Sluší vám to spolu,“ dodala starší z dívek, zatímco ta mladší na mě spiklenecky mrkla.
Vyznělo to od nich, jako kdyby nám daly požehnání. A slyšel to i Ivan, který za námi zrovna v tu chvíli vyšel na verandu. Taky ho to ohromně potěšilo. Všechny nás objal a pak navrhl, ať se jdeme společně projít do lesa. Během té procházky jsem si uvědomila, jak je mi zde krásně a že do města už nepatřím. Cítila jsem se být po letech opět šťastná. Užívala jsem si osvěžující sytý vzduch, kroky mi nádherně křupaly v namrzlém sněhu a srdce mi bušilo radostí a láskou. Našla jsem svůj nový domov, a hlavně otevřenou náruč jednoho romantického dřevorubce. Teď doufám, že to pochopí i moje dcera, až se jednou vrátí z opačné strany zeměkoule.

Příběh nám zaslala Milena S. (45 let)

Foto: Depositphotos (1)