Na lásku není nikdy pozdě

Obě moje babičky bohužel zemřely, když jsem byla maličká, a tak mi, co pamatuju, jednu jedinou babičku – sice náhradní, ale zato úžasnou – dělá prateta Stáňa. Přestože jí táhne na třiadevadesát, je duší pořád mladá a rozumím si s ní líp než s mnohými svými vrstevníky. A totéž platí o jejím manželovi, prastrejdovi Ludvíkovi. Když mu vloni bylo devadesát pět a my chystali velkou rodinnou oslavu, bránil se: „Prosím vás, to je přece jen takové polojubileum, počkejte s tím až na tu stovku!“ Právě díky tomu mě napadlo zeptat se, kdy vlastně měli nějakou tu zlatou nebo už spíš diamantovou svatbu. Vůbec jsem si nedokázala vybavit, že by se to za mého života v rodině nějak slavilo.

„Cha cha cha, ty jsi dobrá, Barunko, prý diamantovou svatbu!“ rozesmála se teti-babi, jak jí říkám. „Té my se s Luďou nedočkáme! Ale co by, viď? Člověk nemůže chtít všechno!“ Pak mě se svým typickým laskavým úsměvem pohladila a oči jí zjihly. „Tvé svatby bych se ovšem dočkala ráda. Ale to neznamená, že bys měla nějak spěchat…“ I za tohle ji zbožňuju. Vždycky se mě totiž zastává, když do mě máma hučí, kdy už se konečně vdám. „Jen ji nechte, na to není nikdy pozdě,“ říkává.

Dlouho jsem však nevěděla, že své mínění má podložené osobní zkušeností, která možná nemá obdoby. Až právě vloni. „Jak to, teti-bábi, že byste se nemohli dočkat diamantové svatby? Vždyť už vám přece jenom je…“ Zase se tak laskavě usmála a pak si dala prst přes ústa. „Psst! O tom se v rodině nemluví, víš? Já totiž, Barunko, bývala stará panna. A jaká! Snad úplně princmetálová. Už si o mně mysleli, že jsem tak trošku praštěná, asi proto ti to zatím nikdo neřekl. Tak musím já, no. Máš chvilku čas?“

STARÝ PŘÍBĚH

Na Stánino vyprávění si čas udělám vždycky, protože pokaždé stojí za to. A tak jsem honem kývla a uháněla uvařit kafe. Nasucho se totiž pořádně povídat nedá, jak teti-babi říkává. A pak už jsem jen poslouchala. Tak pěkně jako ona to vyprávět nedovedu, ale zkusím to aspoň nějak.

Psal se rok 1938, když se tehdy sedmnáctiletá Stanislava zakoukala do o tři roky staršího medika Jiřího – a on do ní. Přes růžové brýle zamilovanosti se jim ani válka nezdála být tak strašná. Oni byli šťastní jako nikdo na světě! Nezdrtilo je ani zavření vysokých škol. Pevně doufali, že válka jednou skončí, Jiří dostuduje a pak se vezmou. Konce války se opravdu dočkali, ale… K tomu, aby se stal lékařem, chyběly Jiřímu už jen necelé dva semestry, když cestou za svou milovanou havaroval na motorce a na místě zemřel. Přestože prvotní krutou bolest čas mírně zhojil, úplně ji vyléčit nedovedl – Stáňa, moje teti-babi, se do jiného zamilovat nedokázala. Nevdala se, zůstala sama. Vlastní děti jí nahrazovali synovci a neteře. Život bez lásky se pro ni stal samozřejmostí a ani ve snu ji nenapadlo, že na ni v tomto směru ještě něco úžasného čeká…

OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Nedlouho potom, co v kruhu příbuzných oslavila šedesátku jako rodinná „stará panna“, uviděla v čekárně u lékaře staršího pána, který jí byl povědomý. „Pořád jsem na něj musela koukat, Barunko, až mi to bylo trapné. Ale nedalo mi to, ty jeho rysy mi byly něčím tak blízké!“ Pak se podíval on na ni, potom se dovolil a přisedl si, ještě chvíli se vzájemně „nenápadně“ zkoumali očima, až skoro zároveň vykřikli: „Ludvíku! Jsi to ty?!“ A: „Staňulko! To snad není možná!“

Zkrátka a dobře, Ludvík býval spolužákem a nejlepším přítelem Jiřího. A hned tam v té čekárně se Stáně přiznal, že ji tenkrát také moc miloval. Netroufal si to ale ani naznačit, vždyť Jiří byl jeho kamarád. A tehdy přátelství něco platilo! No, a pak vzplanula jiskra a moje teti-babi po půl století pocítila, že zase může milovat a miluje… A Ludvík, už řadu let vdovec, to cítil taky.

Vzali se o rok později. „Víš, o ten glejt jsme nijak nestáli, ale mysleli jsme, kdyby jeden z nás umřel, aby po něm ten druhý mohl mít důchod,“ zasmála se teti-babi na závěr svého vyprávění. A já konečně pochopila, proč říkává, že na lásku není nikdy pozdě. 

Příběh nám poslala Barbora D. (31 let)

Foto: Depositphotos (1)