Největší chyba mého života

Ale stejně jsem celou dobu, co jsem ty machinace s fakturami prováděla, cítila jakýsi „background“ strachu. Marně jsem se přesvědčovala, že to vlastně vůbec není moje chyba, právě naopak – že tím udržuji naši rodinu, která by se jinak rozpadla. Ale přece jsem už tehdy věděla, že dělám chybu, že krást se prostě nesmí! Jenže jsem taky věděla, že když to nebudu dělat, Bořek nás opustí. Byl zvyklý žít si dobře a nechat se živit. I jeho předchozí partnerky ho živily, musela jsem tedy i já. Namlouvala jsem si, že to není kvůli tomu, že je to krásný a zábavný chlap, s nímž mě to strašně baví v posteli, ale proto, že spolu máme dítě. Vždyť Dominičce byly už tři a on se zdál být tak úžasný táta!

No, nebyl. Když se moje podvody provalily, protože ta poslední kontrola už šla najisto, a mě vzali do vyšetřovací vazby, okamžitě dal ruce pryč nejen ode mě, ale i od malé. „Hele, Káťo, jak jsem si to tak spočítal, ty vyfásneš nejmíň tři roky, a já si nehodlám kazit život! Ať si Domču vezme tvoje máma, to má za to, že do tebe vandrovala, ať mě necháš!“

Jeho postoj mě zlomil snad ještě víc než samo zatčení. Ale to ještě to nejhorší nebylo. Moje maminka si samozřejmě Dominičku k sobě vzala, a dokonce mi poslala dopis, že se na mě nezlobí a že její podporu nikdy neztratím. Jenže ani ne půl roku nato dostala infarkt, který nepřežila. Jen díky tomu, že už bylo vyšetřování ukončeno, mě pustili z vazby a mohla jsem zařídit její pohřeb. Než došlo k soudu, podařilo se mi naštěstí dohodnout, že si dcerku k sobě vezme vzdálená sestřenice, aby nemusela do děcáku.

Odsouzena jsem nakonec byla „jen“ na dva roky, ale cítila jsem se tak strašně, že úvahy o sebevraždě pro mě byly něco na způsob večerní „ukolébavky“. Tolik bolesti najednou? Zasloužím si to doopravdy? Teprve po řadě měsíců v kriminále jsem si začala připouštět svou vinu a ještě déle mi trvalo, než jsem byla schopná začít hledat sílu, již budu potřebovat, abych se mohla po návratu pokusit začít znovu. Ne kvůli sobě, sama sebou jsem tehdy hluboce opovrhovala, ale kvůli mojí holčičce.

Nakonec mě propustili po osmnácti měsících. Rovnou z věznice jsem jela k sestřenici. Nemohla jsem od ní čekat další pomoc, udělala pro nás už dost tím, že se o dcerku rok a půl nezištně starala. Měla jsem pro první čas dohodnutý pobyt v azylovém domě, ale přesto – ta chvíle, kdy jsem s Dominičkou a kufrem stála sama na nádraží cizího města a ptala se kolemjdoucích, kde je azylový dům, byla strašlivá. Malá mlčela. Sice mě poznala a ochotně se mnou odešla, ale očka měla strašně smutná a prakticky neřekla ani slovo. V nádražním kiosku jsem jí koupila zmrzlinový kornout a ona se poprvé trochu pousmála. Pak řekla: „Kde je táta? Byli jste přece pryč spolu, ne? Teta mi to říkala…“ Mně tekly po tvářích slzy, ona byla zapatlaná od zmrzliny, a tak jsme dorazily k našemu útočišti. Po té době v kriminále mi azylový dům připadal jako ráj na zemi a to, že jsem ještě téhož večera směla svoji dcerušku uložit do postýlky a vyprávět jí svou nejoblíbenější pohádku o Sněhurce, mi přišlo jako zázrak.

Nebudu popisovat těžkosti dalších dní, týdnů a měsíců. Práce bylo málo i pro ty, kdo neměli záznam v trestním rejstříku. A kvalifikace účetní je vám nanic, máte-li na pět let zakázáno tu činnost vykonávat. Ale naštěstí se našli jedinci, kteří se k nám neobrátili zády a pomohli nám – najít skromný podnájem, zařídit školku pro malou, pro mě dohodnout práci pomocné dělnice v chemičce. Denně si říkám, že musím osudu děkovat, že mi poslal do cesty pár opravdu úžasných lidí, kteří mi podali pomocnou ruku. Tehdy mi to však celé stejně připadalo jako zlý sen.

Dneska, kdy od té doby uplynulo už dvanáct let, to ve mně zůstalo jen jako memento. Vím, že už nikdy podobnou chybu neudělám, ale taky vím, že nemám právo po někom chtít, aby mi to věřil. A nemám ani chuť se poohlížet po jiném muži – ta zkušenost s Bořkem mi stačila navždycky. Přesto se nyní cítím šťastná a jsou chvíle, kdy jsem na sebe i pyšná, že jsem se od toho dna opravdu dokázala odrazit. Pořád pracuju v té chemičce, kde mi v kritické chvíli dali důvěru, i když teď už jako referentka odbytu. Dominika studuje druhý ročník obchodní akademie a náš vzájemný vztah je výborný. S jedinou výhradou – ona nesnese, abych jí o těch zlých časech cokoli říkala, snažila se jí to nějak vysvětlit. Také její otec, který se už nikdy neozval, je tabu. Asi jsou to pro ni příliš citlivá témata, než aby o nich dokázala mluvit. Mohu jen doufat, že nikdy neudělá podobnou chybu jako já…

Příběh nám zaslala Kateřina G. (40 let)