Příběh baletky: Zažila jsem úspěch i strmý pád. Ale nevzdala se

Jako dítě vystřídala Zuzana spoustu kroužků. Uchvátil ji tanec a po základní škole si podala přihlášku na konzervatoř. Rodiče jedničkářky nebyli nadšeni, raději by z ní měli právničku. Ale podpořili ji a Zuzana v patnácti opustila rodné Pardubice a vydala se do Prahy. „Začátky byly sice krušné, ale už za studií jsem měla možnost vystupovat v Národním divadle,“ vzpomíná bývalá členka jeho baletního souboru. „Každé představení pro mě bylo svátkem.“

Doba plná uměleckých zážitků

„Na konzervatoř jsem šla ještě jako pískle. Ale v sedmnácti mi začala růst prsa, což se v roce 1977 u baletu fakt nenosilo. Říkala jsem si, kam až to půjde,“ vypráví s nadhledem sobě vlastním Zuzana. Silnější vršek ji od té doby provází celou kariérou. „Snažila jsem se udržovat figuru, držela jsem diety.“ Na rozdíl od mnoha kolegyň naštěstí nepropadla anorexii, avšak jejímu žaludku to neprospělo. Úraz kotníku znamenal dalších pár kilogramů navíc a odchod z Národního. „Shodou okolností se v té době konal konkurz do Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, který jsem úspěšně absolvovala. Začala úchvatná etapa mého tanečního života. Mistr Šmok byl náročný, ale nesmírně kreativní šéf.“ Natáčení pro televizi a cest do různých zemí si užila Zuzana bohatě. Bylo jí málo přes dvacet. V té době začala poprvé učit, vedla taneční tréninky. A stále si musela hlídat linii. Jisté osvobození od této nutnosti jí přinesl až přestup do Československého státního souboru písní a tanců. „Jakmile jsem přestala řešit váhu, uklidnila jsem se a začala jíst pravidelně, kila šla automaticky dolů.“ Působení ve folklorním souboru bylo pro ni další velkou profesní školou.            

Zbožňoval jen primabalerínu

Obdivovaná sólistka vedla pestrý společenský život. To se jejímu manželovi – hudebníkovi líbilo. Ale jakmile se jim narodily děti a Zuzana zůstala na mateřské, neměla potřebu pokračovat v bujarých večírcích, kterých se do té doby nabažila. Bylo jí málo přes třicet a toužila po klidném rodinném životě. Její muž si našel náhradnici a ona zůstala s tříletou dcerkou a půlročním miminkem sama v domě. „Pod matraci jsem si dala kudlu, protože jsem se bála. Přišla jsem o mlíko a pobrekávala. Pomohlo mi, když jsem si uvědomila, že jsou na tom lidi daleko hůř. Že je sice strašný, že moje děti budou vyrůstat bez otce, ale dá se to zvládnout. Jednoho dne jsem se probudila a řekla si, přestaň fňukat a začni něco dělat.“ Zbývalo jen vymyslet co.  

Jsem rváč, Beran a optimistka

S dětmi jí pomohly chůvy – studentky. Zuzana začala díky svým známým učit a příležitostně tančit. Zvykla si, že jistotu střídá nejistota. Když dcery povyrostly, brávala je s sebou do práce. Baletky z nich mít nechtěla. Potěšilo ji, když se vydaly jiným směrem. Tereza (18) je na gymnáziu a Kristýna (21) studuje práva. Holky jsou díky svým zkušenostem z dětství samostatné a schopné. Jejich maminka se učí jazyky a pracovat s počítačem, aby se v dnešním světě neztratila. Stále vyučuje, v současné době například pohyb a tanec budoucí herce a zpěváky na Mezinárodní konzervatoři Praha, a vystupuje. Mimo jiné opět na scéně Národního divadla, kde si může v jedné hře i ve svém věku zatancovat.     

Miluju pyžamové dny

A osobní život? „Už deset let mám přítele,“ prozrazuje paní profesorka. „Je o dost mladší a podobně založený jako já. Hrajeme scrabble, karty, lyžujeme. Taky mám ráda detektivky. Obdivuju lidi, kteří trpělivě něco analyzují. Toho bych nebyla schopna.“ Váží si také svojí maminky, které bude osmdesát a na svůj věk je neobyčejně aktivní. Zuzana se těší, až ona sama nebude tolik pracovat: „Konečně začnu chodit na jógu. Taky miluju pyžamové dny, kdy nic nemusím,“ říká žena, která se rozhodně nenudí.

Foto: Depositphotos