Příběh čtenářky: Falešný snoubenec

Podle nich se žena nemusí moc vzdělávat, raději se má hned vdát a založit rodinku… nejlépe tři děti, solventní manžílek – vhodný je bankovní úředník, asi i s klotovými rukávy, a pochopitelně ještě lepší dobře zajištěný podnikatel. A tak jen co jsem dokončila bakalářská studia, zahájili naši cílenou ofenzivu ve prospěch mého štěstí.

OSUDNÝ ÚNOR

„Leničko, jestlipak už máš nějakou známost? A z jaké rodiny je tvůj hoch?“ (Panebože, ty výrazy!) No jasně – byla jsem normální holka a těch „hochů“ jsem už taky pár měla, ale rozhodně to nebyli žhaví kandidáti na celoživotní místo po mém boku. Chtěla jsem si ještě užít života, trochu cestovat, realizovat se v práci, která mě moc bavila… no a taky si počkat na toho „pravého“. Jenže naši byli dotěrní jako vosy, a tak jsem si kolikrát vymýšlela historky, až se mi od pusy prášilo. A pak přišel ten osudný únor...

Naše firma v něm oslavovala 50. výročí svého založení a v rámci oslav svatého Valentýna se chystala uspořádat velkolepou party v městském zámečku. Každý zaměstnanec si s sebou mohl přivést své milované lidi – ať už partnera, nebo rodiče. V té době jsem zrovna byla single, ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Jenže varianta, že bych s sebou vzala naše, byla absolutně vyloučená. Uvidí tam desítky mých spárovaných kolegů a klepne je pepka, to tak. Jenže rodiče, když jsem jim o té slávě řekla, nedali pokoj: „A s kým tam půjdeš? Přece nemůžeš jít sama, jak by to vypadalo, žena nechodí na večírky sama… vypadá, jako když loví.“

LEŽ STOLETÍ

Ne, tohle už jsem nehodlala poslouchat, a tak jsem je zvýšeným hlasem utřela: „Ale to je přece nesmysl, když tam jdu se svým snoubencem!“… a bylo to venku.

Lež století, ale ten mazec si neumíte představit. Naši roztáli jak grónský ledovec a vyptávali se, dotírali a já mlžila, dělala tajemnou… no, co jsem taky mohla teď dělat jiného. Našim se rozzářily oči štěstí – tak konečně.

Na sobotního Valentýna jsem se vyfikla do nového modelu a vyrazila. Těšila jsem se, že poznám své další kolegy z jiných oddělení, pobavím se s těmi ze svého a taky si zatančím. Všechno probíhalo přesně podle mých představ a já se skvěle bavila. Asi tak dvě hodinky.

Pak se náhle za dveřmi objevily dvě nenápadné postavičky a významně nakukovaly do sálu. Polilo mě horko a úplně jsem zkoprněla. Panebože, co teď? Kde vezmu ženicha? Kde vůbec nějakýho chlapa, když jsou tady všichni ve dvou? Naše to zabije! „Tak kde ho máš?“ ozvalo se najednou za mnou šeptavě přiškrceným hlasem. Konspirativní maminka. Nasadila jsem rty do širokého, jakoby překvapeného úsměvu. „Áááá, to jste vy?“ a dělala jsem, jako že se rozhlížím. „Teď tady byl, musel jen někam odběhnout, počkejte chvilku,“ žvanila jsem nesmysly a vyběhla ze sálu na chodbu s křišťálovými lustry.

SYMPATICKÝ ZACHRÁNCE

Kolem mě v tu chvíli procházel osamělý muž a já ho v té panice bezmyšlenkovitě chytila za rukáv. „Musíte mě zachránit, pojďte, prosím vás,“ táhla jsem ho směrem k našim. „Jen na vteřinku, musíte teď před našima dělat, že jste můj snoubenec… jde totiž o život…“ mlela jsem jak smyslů zbavená. Muž vyvalil oči: „O život? Pardon, ale mně přijde nastávající…“ A už jsme stáli u našich. „Mami, tati, tohle je…“ a najednou jsem si uvědomila, že ani nevím, jak se jmenuje…

„Leoš,“ řekl pevným sametovým hlasem. „Ááách,“ jen vydechla mamka. „Skvěle, mladý muži, skvěle, vítejte v rodině,“ dorazil to taťka  a já dotyčného objala, abych tomu všemu nasadila korunu.

„No, Leoši!“ Ozvalo se přísně nedaleko. Nastávající. Naši na mě spiklenecky mrkli a vyklidili pole. Jejich dušička došla klidu. „Co to jako mělo znamenat?“ protáhla brunátná blondýna. Leoš zablekotal: „Ale, představ si, drahá, potkal jsem svou sestřenku…“ – „Lenka,“ pomohla jsem mu.

Trapasů neubývalo. „Neviděli jsme se léta, až teď tady,“ mumlala jsem. Jenže „drahá“ hodila kšticí a odkráčela středem. „To mě moc mrzí,“ špitla jsem. Stál tam trochu vytřeštěně.„Nemusí,“ najednou se můj falešný snoubenec zazubil od ucha k uchu a já si všimla, jak neodolatelný má úsměv. „Hádáme se už týden, kvůli pitomostem dělá scény a mně pomalu dochází trpělivost. Pojďte, spláchneme ten nervák šampaňským,“ mrknul na mě rošťácky a nabídl mi rámě. Pak usrkl perlivého moku. „Tak na to naše podivné seznámení, Lenko,“ řekl zvesela. Bublinky mě příjemně zašimraly v žilách a já cítila, že se „něco děje“. Zcela spontánně jsme začali tančit můj milovaný waltz a nenuceně pluli parketem.

„Kdy že to máme tu svatbu, krásná neznámá snoubenko?“ zeptal se jen tak mimochodem a mně se vám doslova podlomily nohy v kolenou. Šampaňským to nebylo. Zčervenala jsem a začala se omlouvat. Jemně mi dal svou dlaň na pusu na znamení toho, že nic takového nechce slyšet, a já zavrávorala. „Víte, vždycky jsem chtěl udělat něco… něco neočekávanýho… něco možná bláznivýho… k čemu mě vyzvalo srdce, a ne mozek…“ poznamenal a dál to nerozváděl. Stále jsme tančili a mně se už točila hlava. Z tance? A najednou jsme se ocitli na zámecké terase jen matně osvětlené tlumenými lucerničkami.

KOUZELNÝ ÚNOS

Roztřásl mnou únorový chlad. Hodil mi přes ramena svoje sako a ještě mě objal… tak samozřejmě, jako by to dělal denně. Povídali jsme si o všem možném… jen o nás dvou ne. Přesto jsem měla zvláštní pocit, jako bych toho muže začínala znát… a bylo mi s ním tak nějak nadpozemsky.

A pak vyslovil tu otázku: „Co byste řekla malému únosu? Stejně byste mi tady brzo zmrzla.“ A já zcela propadla jeho neodolatelné spontánnosti. „A kam to jako bude – až na kraj světa?“ Naklonil se ke mně a šeptl mi do vlasů: „Jen o malinko blíž, ale ne o moc… rozhodně tam bude liduprázdno.“ A najednou jsme se začali líbat. Jen tak nesměle, téměř neznatelně, ale vášeň v nás začínala mocně bublat, z ramen mi spadlo jeho sako, chlad mě sevřel ve svém mrazivém objetí, ale já hořela jak požár…

„Pojďte,“ podal mi ruku a já ho jako v transu následovala. Posadil mě do taxíku a vyrazili jsme. Asi po hodině jízdy jsme se ocitli „na samotě u lesa“ v jakémsi sněhem zapadlém srubu, jak se později ukázalo – vlastnoručně postaveném. Škrtl zápalkou a místnost ozářil jasný plamen z krbu. Naše vzájemná touha nás zcela zbavila zábran, vrhli jsme se na sebe ještě v předsíni, strhal ze mě mou luxusní róbu, ale bylo mi to zcela ukradené. „Jsi tak nádherná, tak vzrušující…“ šeptal mi zrychleným dechem a já se ničemu nebránila.

ZNAMENÍ OSUDU

Milovali jsme se na botníku – zběsile a vášnivě, pak na schodišti, na koberci v chodbě, v okně… už ani nevím, kde ještě, ale ráno jsme se vzbudili v posteli a pokračovali v naší neukojitelné touze jednoho po druhém… Prožívala jsem něco neskutečného, co jsem si nevysnila ani v těch nejdivočejších představách. Byl tak něžně drsný i vášnivě něžný, že jsem si přála, ať tyhle chvíle nikdy neskončí. Neděle, do které jsme se probudili, byla splněným snem každé ženy: snídali jsme spolu a milovali se, procházeli se zasněženou krajinou a pak se zase milovali, popíjeli vínko před rozpáleným krbem a pro změnu se u něj milovali…

A večer, než skončil tenhle osudový víkend, vzal mou tvář do svých dlaní a zpříma se mi podíval do očí: „Věděl jsem, že tě musím jednou potkat. To, co jsem s tebou prožil, se nemohlo stát jen tak – nějakou obyčejnou náhodou… tohle muselo být znamení osudu, že k sobě patříme… prosím, zůstaň se mnou… už tě nikdy nechci ztratit.“ Zůstala jsem. Napořád. A nechce se tomu ani věřit – náš valentýnský víkend plný lásky, vášně a spřízněnosti už čtvrtým rokem stále pokračuje. A naši – jim spadl kámen ze srdce.

Příběh zaslala Lenka G.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)