Příběh čtenářky: Šíleně smutná princezna

Napadlo mě to úplně automaticky – nejen kvůli jejímu půvabnému vzhledu, ale hlavně kvůli chování. Byla povýšená, držela hlavu nahoru a ve tváři měla strojený úsměv. Ty dvě mladší dívenky k ní vzhlížely, jako by byly její poddané. Později jsem zjistila, že se jmenuje Kateřina, ale nechá si říkat Karin.

„Tak co, Princezno, jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se, když jsem ji náhodou potkala na schodech. Promluvila jsem na ni, protože mě zarazilo, že mě ani nepozdravila. Pokynula mi rukou, nadzdvihla obočí, ale neodpověděla. „Dobrý den,“ prohlásila jsem tedy důrazně. Stáhla rty do úzké linky a zbělela zlostí. Pak se kolem mě protáhla, jako bych byla obtížný hmyz. Po pár vteřinách jsem slyšela vzteklé prásknutí domovních dveří.

JE TO CHUDINKA

„Ta jejich nejstarší holka je divná, že jo?“ vyjádřila se bez obalu sousedka shora, když jsme se sešly v prádelně a řeč přišla na nové nájemníky. „Je krásná a umí se nastrojit, to jo, ale tváří se jak královna ze Sáby.“ – „Taky mi připadá jako z nějakého vznešeného rodu,“ podotkla jsem. „A přitom je to úplně jinak,“ sousedka ztišila hlas. „Dozvěděla jsem se to od jedné prodavačky, která zná Háchovou, tedy dřív Brzkovou, její mámu, už léta. Ona vám prý měla holku za svobodna! Teprve později se vdala. Takže Hácha je její otčím a ty dvě mladší jsou její nevlastní sestry.“ Nechala jsem to bez odpovědi, na drby mě neužije. Sousedku to však nevyvedlo z míry a pokračovala dál. „A tahle prodavačka, je to ta důchodkyně, jak vypomáhá v lahůdkářství, víte přece která… No, tak ta zná i starou Háchovou, jeho matku, babičku těch dvou mladších. Prý když ještě bydleli u ní, říkala jim, že si s tou starší nemají hrát, že je to panchart, kdo ví, kdo je její táta. A ta holka to slyšela a nic! Ani to s ní nehnulo, jen se dál natřásala jako páv.“

Už jsem toho měla dost. „Paní Dlouhá, mě to nezajímá! Jestli tohle té chudince Princezně říkali, tak…“ Ta přezdívka mi vyklouzla bezděčně a sousedka se štiplavě zasmála. „Princezně! To je přesné! Ale chudinka jí neříkejte! To jsou spíš ty dvě mladší! Vytahuje se, že ona je krásná a ony škaredé, nechá se od nich obdivovat a obsluhovat. Jako v té pohádce o Popelce, jenže naruby.“

VHODNÁ PŘÍLEŽITOST

Ale já jsem se nemohla zbavit dojmu, že Princezna je přece jen chudák. Po čase jsem měla možnost se s ní poznat blíž. „Paní Šebková, slyšela jsem, že jste žila pár let ve Francii, že mluvíte dobře francouzsky,“ oslovila mě jednoho dne paní Háchová, Princeznina matka. „A naše Karin… totiž ona se vlastně jmenuje Katka, z francouzštiny skoro propadá, a přitom prý by z ní chtěla za dva roky maturovat. Tvrdí, že si na ni kantor zasedl, že ji nechápe, prý nedokáže uznat, jaká je zvláštní, no, to jsou takové řeči pubertální holky, že?“ zasmála se. „Chci vás moc poprosit, jestli byste Karin nemohla doučovat, samozřejmě bychom to nechtěli zadarmo.“ Už už jsem odmítla, že nejsem učitelka a že mám málo času, ale slova mi uvázla v hrdle. Cosi mě ponouklo využít té příležitosti a dozvědět se o Kateřině – Karin – Princezně víc. „Dobře,“ kývla jsem. „Ať večer přijde ke mně, dohodneme se.“

A tak jsem tu dívku, navenek sebejistou, toužící po obdivu a úspěchu, uvnitř smutnou, prázdnou, unuděnou, poznávala víc a víc. Byla zahleděná sama do sebe, přesvědčovala se, že je ze všech nejkrásnější, nejúžasnější a naprosto jedinečná, zkrátka hotový narcis v ženské podobě. Tvrdila mi, že žádné doučování nepotřebuje, že ke mně chodí jen kvůli matce. Dokonce vykládala, že ona sama doučuje sestry, kterým to jde ve škole mnohem hůř než jí. „Chudinky, jsou tak hloupé a ošklivé, určitě se nikdy nevdají,“ prohlásila a ušklíbla se. 

„Proč si to myslíš?“ vysoukala jsem ze sebe. „Já si to nemyslím, já to vím!“ houkla na mě. „Stačí, abych se podívala do zrcadla a pak na ty dvě! To je snad rozdíl!“ Nezmohla jsem se na odpověď a radši jsem se pustila do francouzštiny. Ale když jsem jí začala opravovat přízvuk, úplně se rozběsnila. Rozkřikla se, že jsem zakyslá stará panna, která francouzsky stejně neumí, a že ji nechápu. V tom posledním měla pravdu,  trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že ta holka je vážně psychicky nemocná a že by se měla léčit. Zmínila jsem se o tom před ní jen velmi opatrně a nenápadně, ale i to ji rozzuřilo. Docela mi i hrozila pěstí. To už bylo vážně trošku moc.

JSEM JINÁ NEŽ OSTATNÍ!

Tak jsem pozvala kamaráda Oldu, který je psychoterapeutem, aby mě jako náhodou navštívil v době, kdy měla Karin přijít na doučování. Nevěděla, kdo to je, ale zřejmě na ni zapůsobil. Z mého předchozího vyprávění si udělal představu a jako starý praktik věděl, jak s ní mluvit.

„Ten je báječný!“ rozplývala se Princezna, když odešel. „To je první člověk, který mě pochopil! A hned poznal, že jsem jiná než ostatní, jedinečná a…“ – „Každý z nás je jedinečný,“ špitla jsem. „Ale taky jsme vlastně všichni stejní, zkrátka nic extra, Káčo!“ dodala jsem hlasitěji a důrazně. Na vteřinu ztuhla, zbělela jako stěna a pak vyskočila a bez varování po mně hodila porcelánovou čajovou konvicí, která stála na stole. Pokusila jsem se uhnout, ale nebyla jsem dost rychlá. Hubička konvice mi div nevyrazila oko a ostře mě škrábla do spánku. Vzápětí se součást mého oblíbeného servisu roztřískla o zeď. „Tak dost!“ vykřikla jsem. „Tohle jsi už přehnala!“ Na okamžik si zakryla tvář rukama, pak ve zbytku zlosti zabouchala pěstičkami do stolu a utekla.

„Nečekám, že se mi Kateřina omluví, a ani to od ní nechci, protože je nemocná, paní Háchová,“ řekla jsem její matce, když jsem asi o hodinu později zazvonila u jejich dveří a stručně jí vylíčila, co se stalo. „Kde je? Co dělá?“ Jak sousedka zbledla, zvýraznilo se, že jsou si s nejstarší dcerou podobné – všimla jsem si toho teprve teď. Jenže Princezna by asi prohlásila, že její matka není a nikdy nebyla tak krásná jako ona. 

VAŠE DCERA JE NEMOCNÁ!

„Nemohu tomu uvěřit, to je hrozné,“ zašeptala. „Karin… Katka je ve svém pokoji, vrátila se od vás domů a teď se strojí před zrcadlem. Ve snu by mě nenapadlo, že něco takového provedla,“ dodala. Teď jsem zase zbledla já. „Ano, je to hrozné,“ řekla jsem. „Opakuju, že je vaše dcera nemocná, musí se léčit. Mohu jí doporučit dobrého psychoterapeuta.“ Dívala se jakoby skrz mě, zkoprnělá tím, co musela dávno tušit, ale teď to poprvé slyšela.

„Danko, já ji léčit nemohu,“ řekl mi Olda. „Viděla jsi sama, jak se ve mně zhlédla, to by terapii strašně brzdilo. A pak, na ni už jsem málo, ona potřebuje psychiatra. Měla jsi pravdu, je to Princezna, ale hluboko uvnitř šíleně smutná princezna.“

Ačkoli pak Háchovým doporučil dobrého psychiatra a sjednal jejich nejstarší dceři i první návštěvu, nešla tam. Přestala chodit i ke mně na francouzštinu. Bylo mi jí hrozně líto, ale co víc jsem mohla dělat?

Necelé tři měsíce nato se v domě objevili dva policisté. Zazvonili u Háchů a já po chvilce slyšela, jak se Princeznina matka zoufale rozeštkala. Kateřina byla mrtvá – srazilo ji auto, když bez rozhlížení přecházela mimo přechod rušnou vozovku. Asi si chudinka myslela, že řidiči oslněni její krásou a jedinečností zastaví, že ji s úctou v očích nechají přejít… Je to strašné, bylo jí teprve sedmnáct, ale snad má teď už její bolavá duše klid. 

Příběh zaslala Dana Š.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)