Příběh čtenářky: Spletla jsem se v kolegovi, a málem se tak připravila o velkou lásku!

Podle příběhu Renaty D. zpracovala Šárka Adámková

Libora jsem poprvé uviděla v nejhektičtějším období měsíce. Tehdy jsme měli den před termínem uzávěrky čísla, a to v redakci panují největší stresy. Zkontrolovat všechny recepty, opravit chyby, které jsme stokrát přehlédly, a dokončit titulní stranu. Zkrátka blázinec. A do toho všeho měl přijít nový kolega. Zrovna teď! Ačkoliv jsme pomoc potřebovaly, nebyla to zrovna vhodná chvíle zaučovat nováčka. „Víš, že je to gay?“ přitočila se ke mně tenkrát Vlaďka, naše asistentka. „Co? Kdo je gay?“ odtušila jsem zamyšleně. „No ten novej přece, ten, co má dneska přijít. Libor Snížek… Ještě má takové jméno,“ uchechtla se. „Nevím a je mi to jedno.“ Ale nebylo. Jestli má milou klidnou Janu, kolegyni, která odešla na mateřskou, nahradit emotivní homosexuál, nebudu asi nadšením skákat do stropu. „A to je fakt?“ zeptala jsem se ještě Vlaďky. „No, říkala to Daniela, a ta ho zná…“ Daniela, naše recepční, k nám Libora doporučila. Byla původně z Ústí jako on, znali se z gymplu. Takže to asi vážně pravda bude. Ale třeba bude fajn, uklidňovala jsem se v duchu. Vlastně jsem do té doby osobně znala jen jednoho čtyřprocentního muže. Bylo by tedy velmi předčasné soudit ho předem. A nakonec, člověk navíc se v redakci hodí a normální chlap by kulinární časopis asi stejně dělat nechtěl. O gayích se navíc říká, že jsou přátelští a umějí uchovat tajemství. Ačkoliv, to své mu asi hned neprozradím, přemítala jsem tehdy, když to neví ani většina mých kolegyň. Ani nevím proč, ale za to, že jsem už rok rozvedená, jsem se pořád trochu styděla. Ne úplně všude, ale u nás v práci, kde byly všechny kolegyně dlouho a dobře vdané, jsem to zkrátka každému říct nedokázala. Vlastně to věděly jen šéfredaktorka Oldřiška, a pak Jana, která nedávno odešla. Ostatní asi tušily, že u nás doma všechno neklape, tím jsem se netajila, ale rozvod samotný jsem probírat nepotřebovala. Zatímco jsem v duchu přemýšlela, vstoupil do dveří pohledný muž, a jelikož můj stůl byl nejblíž, šel rovnou ke mně. „Dobrý den, dovolte, abych se vám představil. Libor Snížek,“ podával mi ruku. „Renata.“ Stisk jsem opětovala a rovnou nabídla tykání, jak bylo v našem vydavatelství zvykem. Podívali jsme se do očí a já skoro hned uhnula. Měl uhrančivý pohled. Proč jsou ti gayové vždycky tak pěkní?! A tenhle ještě ke všemu jako homosexuál vůbec nevypadal. Libor se do redakčního procesu dostal hned, a jak jsem zjistila, nebyl to úplný nováček. Před nástupem k nám několik let šéfoval magazínu pro děti a mimo to přispíval také do časopisů o cestování a o vaření, což bylo obojí jeho velkým koníčkem.

Klid před bouří

Pracovalo se nám spolu dobře a mně se vlastně ulevilo. Už jsem nebyla na všechno sama. Seděli jsme v redakci vedle sebe, a tak jsme brzy zjistili, že nás zajímají a baví stejné věci. Cyklistika, gastronomie a cestování. Liborovi nechyběl smysl pro humor, což jsem v pracovním prostředí obzvlášť uvítala. Velmi brzy nás kolegové začali brát jako správnou dvojku. Pracovní, samozřejmě. Je pravda, že věci fungovaly, jak mají, a na všem jsme se dokázali bez potíží dohodnout. Najednou pro mě každoměsíční uzávěrky nebyly takovou noční můrou jako dřív. V duchu jsem se za svůj původní odmítavý postoj někdy až zastyděla. I když se o gayích říká, že jsou hysteričtí, zřejmě to neplatí univerzálně. Rozhodně ne v tomto případě. Libor byl velmi klidný, problémy, o které v redakci není nikdy nouze, řešil s chladnou hlavou, věcně, racionálně a rychle. Byla jsem mu za to vděčná a do práce jsem se po delší době začínala zase těšit. Až moc...

Marná láska

Ke svému vlastnímu zděšení jsem se občas přistihla, že se na našeho nového kolegu dívám jinak. A kdyby jen to, vnímala jsem taky, jak krásně voní, a někdy večer, když jsem doma uléhala sama do postele, jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby... Svět mi najednou připadal strašně nespravedlivý. Proč musí být tak fajn chlap na chlapy?! Navíc se mi zdálo, že ani já nejsem Liborovi lhostejná. Dost! Musím se vzpamatovat! Vlídné chování přece neznamená lásku a sexuální orientaci nelze změnit! Musím se smířit s přátelstvím. A to se skutečně den ode dne prohlubovalo. Nikdy jsem se Libora netroufla zeptat, zda nějakého kluka má, ale zdálo se, že má každopádně dost volného času. Já vlastně taky. Poté, co můj muž odešel a já si dala svůj život jakžtakž dohromady, jsem se chystala začít znova. Karel, bývalý manžel, byl totiž, jak jsme postupně zjišťovali, můj úplný opak. Nesnášel cestování, pokud se nekonalo na jeho oblíbené motorce. Když už netrávil celé víkendy v práci, což bylo nejčastější, zajímaly ho jen motorkářské srazy. Mně to nic neříkalo. Proč se potit v kožené kombinéze a polykat mušky, když se můžu v klidu projíždět přírodou na kole a nechat se příjemně ovívat větrem... Dárci ledvin, říkával motorkářům Libor, a já s ním souhlasila. Je fajn mít kamaráda, se kterým souzníte. A taky je fajn být sama sebou. Žádné přetvařování, make-up, nažehlené vlasy... Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že Libora nemůžu mít, ani jsem se nesnažila vypadat líp. Dvakrát jsme si spolu i vyjeli na kole. Poprvé jsme skončili oba od bahna, podruhé promočení až na kost. Pak jsme se společně sušili v jedné milé hospůdce a probírali život odshora až dolů. Jen jednomu jsme se vyhýbali. Vztahům. Já o svém manželském fiasku nemluvila, a o Liborových mužích jsem slyšet nic nechtěla, zbytečně by mě to drásalo, a tak jsem jedině uvítala, že nás tahle oblast konverzace míjí. Až do onoho osudného dne.

Výlet na kole

Tehdy jsme se zase domluvili, že si dáme náš oblíbený cyklookruh kolem Berounky. Počasí vyšlo, a tak jsem se těšila, jak si užiju. Libor se mě předem zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se k nám tentokrát někdo přidal. Nevadilo, byla jsem zvědavá, kdo to bude... Že by jeho nový přítel? Asi mi to srdce utrhne, až je spolu uvidím. Ale co nadělám. Když jsem přijížděla na místo setkání, žádného dalšího muže jsem tam ale neviděla. Zato se kolem Libora motaly dvě malé děti. Kluk a holka, asi tak šest a deset let. Sama děti nemám, a tak jsem přemítala, kdek nim Libor přišel. Že by byly jeho sestry? Vždyť říkal, že je v Austrálii. „Tati, mě ta tkanička zase zavázat nejde,“ ozvalo se zpod blonďatých copánků. Tati??!! Tati??!! Co to má znamenat? Leknutím jsem trošku zavrávorala. „Vydrž, Aničko, hned jsem u tebe,“ usmál se Libor a slezl z kola. Zatímco jsem popadala dech, zvedl ke mně od malých tenisek hlavu. „Renato, tohle je Anička a tohle David. A to je, děti, teta Renata,“ představil nás. Z toho šoku jsem se nemohla vzpamatovat. „Těší mě,“ vykoktala jsem a byla jsem ráda, že se vzápětí vyrazilo na výlet. Zatímco jsme projížděli kolem řeky, každou chvíli se ozvalo „tati“. A Libor stejně trpělivě jako v práci řešil tu stržený řetěz, tu ztracený šátek a sto jiných dětských potíží. Pozorovala jsem je s láskou a přemítala, kdy asi přišel na to, že se mu líbí muži, a jak muselo být jeho ženě, když to zjistila. V duchu jsem ji litovala. I pro mě bylo těžké vzít tuto skutečnost na vědomí, a to jsme spolu nikdy nic neměli. Výlet se pomalu chýlil ke konci a my se rozloučili. Když Libor odjížděl, mávali jsme si. „Ahój, tetó,“ neslo se Prahou a já chvíli zaraženě pozorovala třepotající se dětské ručky. Zbytek víkendu jsem neměla chvíli klidu. Před dětmi jsem celou věc rozebírat nechtěla, ale umínila jsem si, že při první příležitosti se Libora opatrně zeptám. V úterý jsme měli mít firemní grilování. To by mohla být ta správná chvíle.

Příliš blízko...

„Klobásky na gril a pivo na sedmý schod!“ volala bujaře kolegyně Lenka, když jsme s Liborem vešli na zahradu. Firemní grilování se každý rok touto dobou konalo právě u ní. Měla totiž malý domek s velkou zahradou, prostor pro akci podobného typu jako stvořený. Kolem zahradního stolu už seděla většina redakce a vesele se bavili. Přidali jsme se k ostatním. Moc místa tam už nebylo, proto jsme s Liborem museli sedět na dřevěné lavici blízko u sebe. Pro mě nebezpečně blízko. Cítila jsem, jak se dotýkáme nohama, a bála jsem se, že s přibývajícím vínem a šerem ztrácím pojem o realitě. A taky, že ano. Měla jsem pocit, že se mě Libor tajně pod stolem dotýká, že se na mě dívá jinak, dlouze... Raději jsem zmizela na toaletu. Holka, klid, snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Studená voda na zátylek pomohla, ale ne moc. Když jsem se vrátila, bylo u stolu prázdno.

Všechno je jinak

„Kam všichni odešli?“ podívala jsem se na Libora. „Dovnitř,“ odtušil. „Jsme tady teď úplně sami. Nechceš se trochu projít?“ Chtěla jsem, a tak jsme šli. Zahrada se táhla daleko od domu a my se proplétali mezi ovocnými stromy. Najednou nebylo kam jít, plot nás nepustil. Otočila jsem se a Libor stál přímo za mnou. Zrychlil se mi dech. Dívali jsme se na sebe a mlčeli. A do toho mlčení mě vzal do náruče a začal dlouze líbat. Najednou se odtrhl. „Promiň, promiň, nezlob se...já vím, že nesmím. Ale nemohl jsem si pomoct. Už se to ale nestane, věř mi,“ vyrážel ze sebe přerývaně. Aniž bych to mohla ovlivnit, po tváři mi stekla slza. „Ty pláčeš, Renatko? Mrzí mě, jestli jsem se tě nějak dotknul.“ Co to má všechno znamenat?? To snad sám se sebou nějak zápasí, copak tu svoji orientaci nemá už sakra ujasněnou? Sedla jsem si do trávy a skryla hlavu v dlaních. Přisedl si ke mně. „To jsem nechtěl, vážně mě to mrzí. Vím, že jsi vdaná, a i když je tvůj muž pořád v práci, já tohle nesmím. Nechal jsem se unést, nezlob se, je to pro mě strašně těžké... já... Já tě totiž dávno miluju.“ Zvedla jsem hlavu a překvapeně na něj pohlédla. „Já nejsem vdaná.“ Užasle na mě pohlédl. „Cože? Nejsi?“ „Ne, nejsem. Ale to je přece stejně jedno, když ty jsi gay,“ vykřikla jsem, vstala a utíkala pryč. Pryč z tohohle blázince. Už toho mám dost. Nejdřív děti, teď tohle. Libor mě dohonil sotva po pár krocích. „Renato, počkej! Tak počkej přece! Já NEJSEM gay.“ „Jak to, že ne? To chvíli jsi a chvíli ne?“ „Ne, nikdy jsem nebyl. Jak tě to, proboha, napadlo?“ Zaraženě jsem se zastavila. Ve spáncích mi tepalo a srdce jsem cítila až v krku. V hlavě jsem měla zmatek. „Ale... Daniela říkala...“ Libor se začal smát. „Tak Daniela, já ji přetrhnu, to jsou ty její kanadské žertíky. Samozřejmě, že nejsem gay, copak jsi neviděla moje děti?“ „No... viděla, ale...“ zakoktala jsem se. „Není žádné ale, Renatko. Jsem normální chlap, kterému jen nevyšlo manželství. To je celé,“ podíval se na mě a pak mě chytil za ruku. „Vlastně to není celé. Moc rád bych byl s tebou. Netušil jsem, že se tak rychle zamiluju, ale stalo se. Dlouho jsem si na nic netroufnul, protože jsem si myslel, že jsi vdaná, i když s problémy...ale dnes už zkrátka stavidla povolila,“ usmál se. „Jenom nevím, jestli mě chceš ty.“ Utřela jsem si poslední slzu. „Chci, Libore, moc tě chci.“