Příběh čtenářky: Tajila jsem před synem, že se mi líbí holky

Mami, my to dokážeme

Mirek byl trpělivý. Dlouho mi nadbíhal, nejdřív na pracovišti, pak během obědů, později při návštěvě kina nebo koncertů, kam mě sem tam pozval. Docela jsme si rozuměli jak v pracovních věcech, tak v trávení volného času. „Je mi s tebou dobře,“ říkával, když mě opouštěl před domem. Já se ale podvědomě bála postele. Když ten moment přišel, byli jsme oba opilí a rozpaky přebil alkohol. Ráno jsem si toho moc nepamatovala, Mirek se ale tvářil mile a další den mě pozval na víno. „Snad se konečně ledy prolomily,“ doufala jsem. Noc nezůstala bez následků. Po čase jsem zjistila, že jsem těhotná, a můj přítel se k věci postavil zodpovědně. Oženil se se mnou. Naše porozumění přetrvávalo, jen ten sex… Po oné opilé noci jsme nezažili žádnou, která by v nás vzbudila vášeň. Odehrály se různé pokusy, ale na obou stranách byly znát narůstající rozpaky a smutek. Mirek byl statečný, celou dobu těhotenství o mě pečoval, nakupoval, vařil… Když se Lukáš narodil, ovládl nás oba na nějaký čas pocit rodičovské radosti a souznění. Ale pak se pocit vnitřní samoty a nesouladu s partnerem vrátil. Po třech letech jsme se dohodli, že nás vlastně nic kromě dítěte nespojuje a bude lepší jít každý svou cestou s tím, že Mirek může syna vídat, kdykoli bude chtít. Nikdy ale tohohle práva moc nevyužíval, a když se pak kvůli práci přesunul do Kanady, bylo po schůzkách definitivně. Na syna posílal peníze, ale kontaktu s ním se víceméně vzdal.
Sebralo mě to.
Bilance mého dosavadního života byla bídná: ztroskotané manželství, dítě bez otce, já bez partnera. A bez orgasmu. Pochopitelně. Během oněch necelých tří let bylo nad slunce jasné, že nejsem schopna jej s mužem dosáhnout.
„Maminko, neboj se, my to spolu dokážeme. Já tě ochráním,“ pravil po Mirkově definitivním vystěhování můj poklad, skoro čtyřletý Lukáš.
Rozplakal mě. Zůstali jsme sami. Lukáš byl obdivuhodný, pomáhal mýt nádobí, zametal, chodil se mnou nakupovat. Jak roky plynuly, stal se z něj můj velký pomocník. Pak ale začal hlídat, jestli chodím ven. „Hele, mami, dneska je koncert, neměla bys jít?“ upozorňoval mě u snídaně. „Pavlova máma jde s kamarádkama do divadla, to bys mohla s nimi, ne?“ zkoušel to.
Co to na mě hraje? – lámala jsem si hlavu. Chce hrát doma zakázané počítačové hry nebo co? Jednou ráno mi u snídaně řekl: „Mami, proč jsi pořád sama? Možná bychom mohli mít nového tatínka.“ Překvapil mě. O něčem takovém jsem vůbec neuvažovala, zdálo se mi, že je nám spolu dobře a nic nám nechybí. Můj syn to ale očividně viděl jinak. Nasadil mi brouka do hlavy.   

Jsi zajímavá ženská

Pak se v práci konal firemní večírek a tam jsem potkala Danu. Vysokou, atraktivní tmavovlásku se zálibou ve sportu a jízdě v rychlých autech. Zdánlivě nás nic nespojovalo, ale po třech skleničkách u baru se ukázalo, že opak je pravdou.
„Jsi zajímavá ženská,“ řekla mi má nová kamarádka, která – jak se ukázalo – nastoupila před časem do firmy jako ekonomická manažerka. Přišlo mi to zvláštní začínat přátelství právě těmito slovy, ale brzo jsem to přestala řešit. Bylo mi s ní hezky, až mě to zaráželo. Musela jsem ale sledovat hodinky, Lukáše mi hlídala kamarádka a já slíbila, že budu před půlnocí zpátky.
„Hezky se mi s tebou povídá,“ řekla jsem po pravdě Daně, „ale mám doma syna, musím se brzo vrátit.“
„Vyrazím s tebou, už jsem vypila dost a aspoň budu brzo doma,“ řekla vesele Dana, zaplatila útratu a zavolala taxíka. Akční žena, pomyslela jsem si. Ne zcela bez obdivu.

Táhlo mě to k ní

Vysadila mě před domem, a když jsem opouštěla auto, chytila mě za ruku: „Nezajdem ještě k tobě na kafe?“ zeptala se s významným pohledem, jaký obvykle věnují ženám muži. Znejistěla jsem. Měla jsem za to, že jsem našla skvělou kamarádku, ale tohle chování mě zneklidňovalo. Zároveň jsem ale cítila, že mě to k ní táhne. A tak jsem kývla. Propustila jsem kamarádku hlídačku a sedla si s Danou ke sklence. Další průběh noci se podobal té s Lukášovým otcem. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem si pamatovala všechno – včetně sexuálního zážitku, který se nedal zapomenout. Když se Dana poprvé dotkla mé tváře a políbila mě na krk, přepadla mě panika. Proboha, přece nemůžu být na holky, pomyslela jsem si. Ale chovala se tak něžně a zkušeně, že mi za chvíli bylo všechno fuk. Konečně, pět let před čtyřicítkou jsem poznala, co je to skutečný zážitek v sexu. „Byla to úžasná noc. Děkuju ti,“ vydechla jsem blaženě a usnula jí v náruči. Byt opustila ráno taktně dřív, než se stihl Lukáš probudit. Myslela na všechno. Následující dny jsem byla jako ve snách. Noc s Danou mi převrátila život vzhůru nohama. Nechtěla jsem si připustit, že bych byla lesba. Ale její doteky, něžná slova, její trpělivost se mnou byla nekonečná. Scházely jsme se, kdykoli to šlo – když jsme vyšetřily volnou hodinu v rámci pracovní doby (a když byl Lukáš ve škole), když měl kroužek, občas večer, když se mi podařilo sehnat hlídání a mohly jsme být u Dany.

Máš bezva kámošku

Chovala se jako můj ctitel. Občas zazvonila u domu, do rukou mi vtiskla dvě tašky s rajčaty, bramborami, šunkou, sýry a jogurty pro syna, které vyndala z auta, usmála se a dala rychlou pusu. A odjela. Lukášovi sem tam poslala knížku nebo DVD s filmem. Dvakrát jsme riskly vytáhnout ho do kina, působíme koneckonců jako dvě kámošky, proč bychom nemohly jít s malým klukem na film? Lukášovi to zjevně nevadilo. Zvlášť když nás párkrát Dana vzala na automobilové závody. Byla velkou milovnicí rychlé jízdy a Lukáš byl z toho blahem bez sebe. „Máš bezva kámošku, mami,“ volal nadšeně, když ho Dana svezla svým rychlým vozem. Ale mimo tyhle vzácné okamžiky to pořád byla velká hra na schovávanou. V práci, doma, ve škole. Hodně mě to trápilo. Konečně mám blízkou bytost, která mi rozumí, nezištně mi pomáhá a ví, co mám ráda. Najednou bylo jasné, z čeho pramenily mé dřívější potíže s muži. Ale trvalo mi dlouho, než jsem našla odvahu to sama sobě přiznat. Jsem lesba.

Lásku jsme schovávaly

„Tak to je. Netrap se tím,“ říkala. „Přijmi to. Je nám spolu dobře, to je hlavní, ne?“ Ano, bylo mi s ní dobře. Byla mou velkou oporou a milenkou – obě věci, které jsem celý život předtím hledala. Jen roli táty jsem jí jaksi pořád nebyla schopna dopřát. Bála jsem se reakce svého okolí a nechtěla jsem ublížit Lukášovi. A tak jsme se dál se svou láskou schovávaly. Ale trápilo mě to. Byla jsem jako v kleštích. Jeden večer jsme to nevydržely a skončily u mě doma, ač jsem se tomu snažila vyhýbat. Bylo nám dobře, vypily jsme dvě sedmičky vína a usnuly jako špalek. Pochopitelně v posteli. A bez pyžama. Ráno mě probraly Lukášovy kroky chodbou. Vystřelila jsem rychlostí blesku z peřin. „Dano, rychle pryč, Lukáš sem co nevidět vpadne, ať tě nevidí nahou,“ panikařila jsem. Navlékla jsem přítelkyni přes hlavu aspoň tričko a strkala ji z postele ven.
„Co blbneš? Nech mě se oblíct,“ bránila se.
„Mami? Spíš?“ blížil se syn ke dveřím. Chytila jsem Danu, strčila ji do otevřené skříně jak ve špatném filmu a zabouchla za ní dveře.
„Proboha ty ses úplně pomátla. Pusť mě, potřebuju na záchod,“ hlasitě protestovala má milenka.
„Ticho!“ zaječela jsem hystericky. Ve stejné chvíli vstoupil do pokoje můj syn. Stál na prahu a nechápavě mě zkoumal.
„Co tu děláš?“ otázal se. „A proč tak křičíš?“ „Ale to nic, trochu jsem tu uklouzla,“ snažila jsem se najít vnitřní klid.
„Koukej, co jsem namaloval do školy na výtvarku,“ pyšně přede mě strčil arch papíru s kresbou. Nevnímala jsem. Ze skříně se ozýval šum a podezřelé vrtění.
„Není tam ježek? Dělá úplně stejnej rámus,“ pravil zkušeně synek.
„Ne, nic tam není, poslyš, jdi si vyčistit zuby, já za tebou přijdu,“ snažila jsem se Lukáše nenápadně dostat z pokoje. Tušila jsem pohromu. Ale synek se k odchodu neměl. Podezřele si mě měřil a rozhlížel se po pokoji. „Víš, jak ježkové čůrají?“ dožadoval se mé pozornosti.
„Teď ne, Lukáši, řekneš mi to u snídaně. Jdi na ty zuby,“ strkala jsem ho ze dveří.
„Ne, až ti řeknu, jak ježkové čůrají,“ dupl si.
„Hele, Luki, já to teď vědět nechci. Čůrání necháme na jindy,“ kontrovala jsem.
„Vy možná jo, ale já už to tu nevydržím a budu jak ten ježek!“ zařvala Dana a vyrazila ze skříně. Strnula jsem.
Ale Lukáše to nevykolejilo. „Proč je teta ve skříni a není tu normálně s námi? Stejně vím, že ji máš radši než tátu, nemysli, že už jsem vás neviděl,“ oznámil nám s převahou svých sedmi let. „Přece i holky se můžou mít rády. Říkala nám to paní učitelka ve škole.“
Bezradně jsem svěsila ruce podél těla a konečně jsem pohlédla na synovu kresbu. Podle oblečení jsme na ní byly my dvě a mezi námi Lukáš s aktovkou do školy. „Rodina,“ stálo nad našimi hlavami v horní části výkresu. Rozbrečela jsem se.
„Mami, proč bulíš? Konečně jsme tři. Ty, Dana a já,“ usmál se na mě syn. A já věděla, že má pravdu.