Rozvod aneb Všechno zlé je pro něco dobré

Nejvíc manželství se rozvádí po patnácti letech. U nás to tak vyšlo přesně, manžel mi prostě jednoho dne oznámil, že má jinou a chce si ji vzít. Asi by to s ní byl táhl dál tajně, ale dostal možnost pracovat v zahraničí a do nového místa si hodlal odvézt novou ženu...

Pro děti bylo těžké smířit se s tím, že tátu uvidí jednou do roka – na dva týdny o prázdninách. Obtížné to však bylo i pro mě, tím spíš, že jsem jako dokonalá důvěřivka nic netušila, takže to přišlo jako blesk z čistého nebe.

Umínila jsem si, že udělám všechno pro to, aby třináctiletá Kačenka a sedmiletý Matouš měli i tak krásné dětství. Abych na ně nepřenášela své smutky a hořkosti, ale aby naopak doma vládla pohoda a legrace, přestože já potajmu polykám slzy a dětem občas sevře dušičku stesk po otci a pocit, že je zradil.

Stres si vybral daň

Tohle náročné období si po půl roce vybralo svou daň – vážně jsem onemocněla. Začalo to jako banální letní nachlazení, které jsem se rozhodla přechodit. Jenže mi bylo čím dál hůř a v půlce září mě náhle skolila horečka. V noci jsem se roztřásla zimnicí a ráno už jsem se slabostí skoro nedokázala postavit na nohy. Bylo mi zle.

„Proboha, mami, co je ti?“ vyděsila se Katka, když v kuchyni na stole nenašla snídani, kterou jsem dětem vždycky před odchodem do práce nachystala, a místo toho objevila mě doma v posteli. „Niiic, tooo bude dobrééé,“ jektala jsem zuby zpod peřiny. Tehdy se Kateřina poprvé zachovala jako dospělá. „Neboj, Máťo,“ uklidnila nejdřív bratra, který se při pohledu na mě rozvzlykal. „A ty buď v klidu, mami! Zavolám naši paní doktorku a zatím ti uvařím čaj. My dneska do školy nepůjdeme a zůstaneme s tebou!“ dodala rozhodným tónem.

Do nemocnice ne!

Lékařka dorazila za dvě hodiny, kdy jsem měla horečku skoro čtyřicet a dusil mě kašel. „Je to těžký zánět průdušek, hrozí zápal plic,“ prohlásila po důkladném vyšetření. „Vzhledem k vaší situaci by bylo nejlepší, kdybych vás nechala převézt do nemocnice. Máte jistě nějaké příbuzné, kteří by se o děti zatím mohli postarat, že?“ Matouš se rozbrečel: „Né! K tetě Martě né!“ Ale i Katka začala natahovat moldánky, i když se snažila pláč zadržet, a pak ji napadlo: „Ale my musíme chodit do školy a od tety je moc daleko.“ „Paní doktorko, prosím vás, já do nemocnice nemůžu! Moji rodiče žijí dvě stě kilometrů od nás,“ zasípala jsem. „A pak už máme jen tetu Martu, moji exšvagrovou. A k té...no, ona si s dětmi moc nerozumí. Prosím vás, nechte mě doma!“ Lékařka se zarazila. „No... je to riskantní...“ váhala. Vtom se na ni pověsil Matouš a zakvílel: „Nechte nám maminku, my se o ni postaráme!“ Katka se přidala: „My to dokážeme!“ Její bledá tvář v tu chvíli působila tak dospěle a zodpovědně, že se doktorka dala přesvědčit. „Dobrá, zkusíme to,“ kývla po chvíli. Injekčně mi dala silná antibiotika, další předepsala v tabletách a prohlásila, že nazítří ráno mi přijde dát opět injekci. „Pokud se ale stav zhorší, bude nemocnice nutná!“ dodala. Pak se obrátila na dceru: „Kačenko, maminka nesmí nic dělat, musí v klidu ležet. Pokud bys měla dojem, že se nezvládneš o ni a o bratříčka postarat, hned mi zatelefonuješ, třeba ještě dnes! Budeš mamince měřit každé dvě hodiny teplotu, a kdyby stoupla, tak taky ihned zavoláš, ano?“

Moje úžasné děti

A tak jsem se toho zářijového rána stala pacientem, o něhož se starají vlastní děti. Nejen Katka, i Matouš se chtěl na péči o mě podílet. „Ty dostaneš na starost Bublinu,“ rozhodla dcera. Tím myslela čtvrtého člena naší rodiny, pětiletou yorkšírku. „A vedle toho budeš mámu bavit,“ dodala, když viděla, jak je bráška zklamán, že nedostal nějaký více „ošetřovatelský“ úkol. Viděla jsem mu na očích, že by mi nejraději sám píchal injekce nebo měřil teplotu.

Katka se úlohy hospodyně a ošetřovatelky zhostila dokonale. Hned první den mi uvařila bujon, jak lékařka doporučovala. „Je jen z kostky a s rozmíchaným vajíčkem,“ omlouvala se. „Ale zítra koupím kuřecí kostru a drůbky, vím, kde je prodávají, a udělám ti pořádný vývar, mami! A zkusím taky domácí nudle, vždyť jsem mockrát viděla, jak je děláš.“ Oči jí při těch slovech zářily radostí a pýchou nad vlastními schopnostmi. Usmála jsem se na ni a pohladila ji: „Ty jsi moje zlatá holčička, nejšikovnější na světě,“ špitla jsem a dojetím mi vyhrkly slzy. Po jídle mi dcera dala podle lékařčina pokynu obklad a poručila: „A teď se snaž spát!“

Domácnost a škola

Než jsem se probrala z horečnatého dvouhodinového spánku, doběhla Katka do školní jídelny pro oběd sobě a bratrovi. Zároveň vyzvedla prášky z lékárny. „Výborně, teplota trošku klesla,“ prohlásila, když s důležitým výrazem prohlédla teploměr. „Ale asi s tebou budeme muset zůstat doma i další dny, že jo? Podám ti telefon, abys to vysvětlila učitelkám,“ navrhla s nadějí v hlase. Věděla jsem, že není zrovna studijní typ a že péče o mě a o domácnost by ji bavila mnohem víc než učení, ale to prostě nešlo. „Ne, Kačulko, zlatíčko, víš, co jsi říkala paní doktorce. Zítra už musíte do školy, já to tu sama dopoledne zvládnu, neboj se!“ Zamrzelo ji to, ale rezignovaně kývla hlavou: „No jo, mami, dobře...“

Povinnosti, které se na obě děti s mou nemocí navalily, se ovšem na jejich školních výsledcích stejně brzy odrazily. Zatelefonovala jsem do školy, abych vysvětlila situaci, ale v případě Katčiny třídní to moc nepomohlo. „Paní Králová, Kateřina je slabší ve všech hlavních předmětech! Už před vaším onemocněním měla trojky. Teď je pro ni důležitější učení, měla jste jít do nemocnice a děti svěřit do péče některého zodpovědného příbuzného,“ sjela mě komisním tónem. Co na to říct? „Dcera všechno dožene,“ slíbila jsem chabě a raději hovor ukončila. Matoušova paní učitelka byla mnohem vstřícnější. „Máťa je šikulka, učení mu jde skoro samo. To mu ale neříkejte,“ zasmála se. „Jen ve čtení trochu pokulhává, napadlo mě, že byste ho třeba mohla požádat, aby vám nahlas předčítal – tak by se vlastně učil a přitom měl pocit, že se o vás stará,“ navrhla a popřála mi uzdravení. Jak rozdílné mohou být učitelské povahy, že?

Rodinný rituál

Od toho večera mi tedy synek opravdu každý večer četl. A poslouchala i Katka a dokonce i Bublina, která využila mé nemoci k tomu, aby si udělala nový „pelíšek“ v nohách postele. Začali jsme Pipi dlouhou punčochou. To navrhl sám Matouš. „Je to trošku jako u nás,“ vysvětlil. „Tátu máme taky někde ve světě a ty, mami, no... v nebi nejsi, ale skoro, viď? Paní Karásková odvedle povídala, že máš smrt na jazyku...“ „Co to meleš?“ plácla ho sestra. „Mámě je každý den líp a líp! Teplotu už má jen osmatřicet, kašle mnohem míň a už ani nemusí dostávat injekce! A Karásková je... kráva!“ vyhrkla nakonec zlostně dcera. „Ale no tak, Káčo! Takhle nesmíš o nikom mluvit,“ napomenula jsem ji. „No jasně, měla jsi říct: ,PANÍ Karásková je kráva,‘ viď, mami?“ prohlásil moudře Máťa. Všichni jsme se rozesmáli.

Katka měla pravdu – skutečně mi bylo už mnohem líp, lékařka slibovala, že nejpozději do týdne horečky pominou a že se budu moci pomaličku vracet k běžnému provozu. A ta Karásková je fakt kráva – něco takového povídat malému dítěti o jeho mámě. Strašit ho smrtí!

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Já díky své nemoci poznala, jak skvělé, statečné, šikovné a milující mám děti. Dohromady jsme si vlastně užili docela krásné chvíle. Rituál večerního hlasitého předčítání nám zůstal – už jsme zvládli několik knížek a Matouš nosí ze čtení jenom jedničky. Katka se sice ve škole moc nezlepšila, ale zato si vybrala budoucí povolání – chce se vyučit kuchařkou. Fakt je, že se za těch pár týdnů naučila výborně vařit a vyzkoušela si, jak moc ji to baví. Pustila se i do náročných receptů, které si vystřihuje z časopisů, a třeba štrúdl bude u nás péct už výhradně ona, dělá ho lepší než já.

Po šesti týdnech jsem se zase mohla vrátit do práce. Tehdy dětem došel e-mail od jejich otce. „Co je u vás nového?“ ptal se. Máťa mu odpověděl: „Nového je, že jsem Pipi dlouhá punčocha, jen maminku nemáme v nebi, ale doma.“ Katčina odpověď byla mnohem stručnější: „Nic zvláštního,“ napsala mu.