Vynalézavý dědula

Na stovku zaslaných životopisů dostanete možná dvě odpovědi a ty znějí: „Toto místo bylo již obsazeno někým, kdo více splňoval naše požadavky.“ (A to dávno před koncem doby, v níž se měl uchazeč o místo hlásit.) Jasně si to přeložíte: místo bylo obsazeno dávno před výběrovým řízením něčí sestřenicí nebo neteří… Vaše vzdělání a praxe jsou málo platné. Trvalo to dlouho a bylo to úmorné a ve výsledku zbytečné.

Až jsem na internetu narazila na inzerát, který sice vůbec nesouvisel s mojí profesí, ale zdál se mi velice schůdný: „Hledám ženu v dobré fyzické kondici (mluvící česky), která by denně zalévala a pečovala o cca 1000 rostlin. Plat 25 000 Kč.“ Kytky mě vždycky bavily a laicky jim docela rozumím, pracoviště bylo nedaleko mého bydliště – šla jsem tam.

Přivítal mě vitální stařík, který konstatoval, že se o firmu vyrábějící montovaná skladiště stará pro svého syna. Protože jeho kancelář byla v takovém domečku, měl tam ideální sluneční svit pro pěstování orchidejí a dalších exotických rostlin, které byly všude, hlavně v uměle vybudovaném patře, kam se šplhalo po schůdkách. Pochopila jsem, proč pro něj byla důležitá ta fyzická zdatnost. Znamenalo to totiž asi osmdesátkrát za den vyběhnout po schůdkách s PET lahví odstáté vody a zase dolů.

ŽÍZNIVÉ KVĚTINY

„Potřeboval bych, abyste také udělala přes den nějakou zdravou svačinu pro dělníky – pomazánku, zeleninu, ovoce, ve finančním limitu, který určím.“ Znělo mi to jako rajská hudba. Tohle jsou věci, které mě baví, a ještě je budu mít zaplaceny. „Tady máte klíče od šatny, pracovní plášť…“ prováděl mě celým komplexem. „No, a teď se do toho pusťte, květiny už tři dny nedostaly napít,“ instruoval mě. „Voda musí být samozřejmě odstátá, takže ji den předem napustíte z této hadice na záchodě do PET lahví, ale aby nebyl únik vody, natáčejte to držíc lahev nad mísou. Teď běžte ostříhat ibišky na dvoře.“ Při plnění tohoto příkazu jsem se na dvoře seznámila s dělníky Ivanem, Koljou a Borisem. Byli fajn – nic proti. Flexibilně jsem se jich hned vyptala, jestli jedí ryby, houby, papriky a podobně, abych věděla, jaké pomazánky pro ně můžu připravovat.

NAHORU DOLŮ

Ostříhat ibišky znamenalo nejméně dvě hodiny práce a v duchu jsem děkovala prozřetelnosti, že mi to kdysi na mé zahradě někdo vysvětlil a předvedl. Potom jsem začala běhat s PET lahvemi nahoru a dolů a zalévala ty nádherné rostliny. Dědula měl vykoumaný zavlažovací systém, takže do některých truhlíků se voda nalévala do zásobníku určitým otvorem – o tom mě nepoučil, ale nebylo to tak složité, abych to nepochopila. Když jsem všechnu odstátou vodu vypotřebovala, začala jsem na záchodě PET lahve znovu plnit hadicí. „Říkal jsem, abyste je držela nad mísou! Tady máte publikaci o orchidejích, doma si ji nastudujte!“ napomenul mě dědula, který seděl celou dobu v místnosti s květinami u počítače a tvářil se, že je na světě nejdůležitější. Vnímala jsem to jako šikanu, ale v zemi, kde za pokladnou marketu, kde jste bez čurání a pauzy na svačinu devět hodin denně, a to za sedmičku hrubého, tohle byla pořád ještě procházka rozesmátou Moskvou.

NOVODOBÝ TYRAN

„Ano, pane, jistě, pane,“ pokoušela jsem se o pozitivní kontakt. Ve čtyři odpoledne jsem salutovala: „Všechny rostliny zality, čerstvá voda napuštěna, můžeme se dohodnout na smlouvě.“ Pot ze mě stříkal – zalévat pod prosklenou střechou, kam pražilo slunce, a běhat po schodech nebylo jednoduché.

„Nejsem s vaší prací spokojen. Zaměstnání u mě nedostanete, běžte,“ řekl suše ten novodobý tyran a nijak to nezdůvodňoval. „No, tak mi snad aspoň zaplatíte jeden pracovní den, kdy jsem se nezastavila?!“ – „Můj čas je dražší než váš a já ho s vámi ztratil. Buďte ráda, že nebudete doplácet.“ Vylila jsem do těch květin nejméně osmdesát litrů vody a jednou tolik natočila do lahví nad mísou! První impulz, který mě napadl, bylo shodit nejkrásnější z jeho orchidejí z patra, které jsem ten den nesčetněkrát vyběhla a seběhla. Jenomže já mám kytky fakt ráda a neubližuju jim. Dotknout se hroší kůže na duši kapitalisty, má-li vůbec nějakou duši, to bude problém! Spolykala jsem slzy – aspoň tu radost mu neudělám – a vzpomněla si na herce Moučku v jeho komunistických rolích, to mě aspoň rozesmálo. Teď jsem si připadala jako opravdový „proletariát“ i se svou vysokou školou.

Jela jsem naštvaná autobusem. Neopouštěl mě pocit, že musím něco rozbít. Později jsem z internetu zjistila, že dědula si dává tyhle lákavé inzeráty pořád – kdykoli potřebuje zalít květiny, na což fyzicky nemá. Pokaždé tam nechá nešťastníka všechno zalít, ostříhat a vyčistit a pak ho bez koruny pošle domů. Respektive ji, protože na tuto práci si žádá pouze ženy, a já chápu proč – chlap by mu totiž asi pěstí rozbil úsměv.

TÝRÁNÍ KVĚTIN

Nedokázala jsem nemyslet na pomstu. Poslat někoho, kdo by mu ty jeho trifidy zalil kyselinou… ačkoli mi krev pěnila, ubližovat kytkám, to se nedělá. Byla jsem ponížená a zneuctěná. Já, s vysokou školou a praxí, jsem svolila k tak jednoduché pozici a ten nabubřelý vypočítavý kapitalista mi za to nezaplatí? Byla jsem najednou odborářkou svého vlastního okruhu. Vykořisťovatelům to my, dělnická třída, nedarujeme! Nespala jsem a nejedla.

Nakonec jsem se obrátila na kamaráda, který pracuje v botanické zahradě, a domluvila se s ním. Až mi bylo dědouška skoro líto. Nakráčel k němu do jeho dílnopěstírny, prokázal se legitimací a s naprosto vážnou tváří ho obvinil z týrání květin. Dneska je možné všechno, takže dědula nepochyboval.

„Vážený pane, víte, že to, co tady provozujete, je nekalý obchod s rostlinami?“ – „Ale já je nikam neprodávám, já se jen o ně starám,“ blekotal dědula. „Staráte? Tak mi předveďte, jak vyšplháte s vodou do toho patra – no, tak hezky svižně a dvacetkrát, dokud všechny nedostanou napít!“ Zatímco se nebohý stařík plazil do patra a zpátky na záchod pro další lahev, Zbyněk přiostřil: „Jestli se totiž o své rostliny nedovedete postarat, potom podle úmluvy EU můžete být trestně stíhán za týrání. Nejenže vám rostliny budou odňaty a převedeny do péče botanické zahrady, ale za každou jednotlivou kytičku, které jste neposkytl pro ni životně důležité prostředí, zaplatíte až pět tisíc korun!“

Dědula měl jazyk na vestě a barva v jeho obličeji avizovala infarkt. Zbyněk zvolnil: „No, snad se při pravidelném dohledu botanické zahrady nad tím problémem s vaším nepovoleným skleníkem nějak domluvíme…“ Zpocený, udýchaný, na pokraji sil, vytáhl dědula peněženku. „Kolik?“ – „Ale kdepak peníze,“ brzdil ho Zbyněk. „Každý týden tu bude kontrola, zda své zelené království zvládáte. Doufám, že chápete, že jinak by vám byly rostliny zabaveny ve prospěch botanické zahrady.“ Zmasakrovaný a ubitý stařík už jen kýval, jak mi potom Zbyněk líčil. Fakt je, že od té doby se nová nabídka na místo zalévačky na internetu neobjevila.

PROSPĚJE MU TO

Nejsem zlá, bylo mi ho líto, ale jenom do výše gáže, kterou mi za práci nezaplatil. Zaměstnání jsem později našla – jak jinak, přes známé – asi jsem byla něčí sestřenicí či neteří... Ale tahle zkušenost s bezostyšným vykořisťováním mě poznamenala. Když si na to někdy vzpomenu, není mi líto dědka, který zneužívá lidskou nouzi a při tom se opaluje pod květy cizokrajných orchidejí. A nakonec – ono mu to běhání s PET flaškou po schůdkách jenom prospěje.
Alena D. (36 let)

Foto: Depositphotos (1)