Jak už jsem zmiňovala v prvním článku, nikdy jsem si nemyslela, kolik věcí, které jsem se naučila a aplikovala v minulých letech, budu používat dneska nejenom na hřišti, ale zkrátka při všech dětských aktivitách, které se synem navštěvujeme. Je všeobecně známo, že my ženy máme dar mluvit a jsme obecně mnohem komunikativnější a hovornější než pánové.
Někdy se uvádí, že dokonce denně použijeme až čtyřikrát více slov než muži. Já rozhodně nepatřím mezi mlčenlivé, introvertní typy. Mám na všechno svůj názor a čím jsem starší, tím více se ho nebojím sdělit, což asi ti z vás, kteří pravidelně čtete můj blog, víte. Nicméně je rozdíl sdílet své názory se svými blízkými nebo anonymně prostřednictvím nejrůznějších článků, či je sdílet veřejně třeba ve společnosti někoho jiného. Říká se, „Mlč, nebo řekni něco, co je lepší než mlčení.“ A přiznám se, že mně v životě opravdu dlouhou dobu trvalo dojít k tomu nechat vyznít ticho.
Naopak jsem měla pocit, kdykoliv jsem byla v něčí společnosti (teď myslím především klienta), že je tak trošku mojí povinností ho bavit, neustále něco povídat, a ticho jsem vnímala jako negativní známku toho, že se dané setkání neodvíjí dobře. Až po mnoha schůzkách i díky přečtení několika chytrých knih jsem pochopila, že my ženy rády mluvíme právě proto, abychom vyplnily volný čas. Oproti tomu pánové mluví proto, aby sdělili fakta. Takže když můj společník mlčel, neznamenalo to, že byl nespokojený, že se mu naše setkání nelíbilo, nebo že se nevyvíjelo podle jeho požadavků. Zkrátka v tu chvíli si třeba jenom užíval daný okamžik, přemýšlel si nad svým, anebo jenom neměl, co konkrétního mi sdělit. Tohle pro mě byla docela velká lekce, a přiznám se, že doteď, když jsem ve společnosti především neznámých lidí třeba na večírku, mám tendence sklouzávat k tomu vyplňovat ona hluchá místa, aby nebylo dle mého názoru to trapné ticho. Ale ono je to opravdu někdy na škodu.
Usmívat se, nebo se alespoň tvářit neutrálně, a polknout svůj názor, který bych měla chuť na první dobrou vypálit, je určitě vlastnost, kterou jsem v posledních měsících (především od té doby, co s naším svištěm navštěvujeme dětská hřiště, nejrůznější kroužky a zábavu pro podobně staré caparty) ocenila nejvíc.
Protože pokud jsem si říkala, že jako společnice potkáváte vážné divné týpky s nejrůznějšími choutkami a zálibami, tak na mateřské tohle platí stejně. A možná dvojnásob. Samozřejmě záleží na tom, jestli si schůzky s potencionálními klienty domlouváte sama přes nějaký seznamovací portál, nebo jestli pracujete přes agenturu a nevíte vůbec, s kým se setkat máte. Což, jsem já vždy považovala za největší výhodu, proto (i když je to časově mnohem náročnější si domlouvat schůzky sama) jsem nikdy nepreferovala spolupráci přes někoho jiného. Zkrátka ten luxus vědět, s kým se potkáte, a možnost domluvit se na všem dříve, než daná schůzka proběhne, bych nevyměnila za nic na světě.
Bohužel (nejenom) na mateřské, ale i běžném v životě často tenhle luxus nemáte. A na rozdíl od osobního života, kde se potkáváte s podobně smýšlejícími lidmi, kterými se nejspíš většina z nás ráda obklopuje, protože s nimi sdílíte stejné hodnoty a názory, tak právě na všech těch dětských akcích potkáváte lidi, které byste za normálních okolností nechtěli potkat, nechtěli byste je leckdy vidět, bohužel velmi často i cítit. Zkrátka pro mě se jedná o velice zajímavou sondu a poznání rozdílných pohledů na svět, kulantně řečeno... Takže když občas poslouchám všechny ty řeči o barefoot botičkách, příkrmech, kojení do tří let, spaní v posteli, skákání na míči a všem ostatním, tak si tak v hlavě rozehrávám jednu svoji nejoblíbenější árii od Mozarta a opakuji si takovou mantru, že v tichu se nejlíp hledá harmonie, pozitivní myšlenky a radost ze života. Protože jsem zjistila, že i když leckdy pouze pravdivě odpovíte na dotaz, jak je to u vás doma, můžete se naprosto nechtěně dostat do diskuse, o kterou vážně nestojíte. A proč si zbytečně kazit karmu i hezké odpoledne, že? Takže zkrátka razím teorii hloupé blondýny (koneckonců tak i vypadám), takže se jenom usmívám a mlčím a ono to, světe div se, funguje stejně dobře, jako když jsem kdysi obrážela hotelové pokoje.
Během vysokoškolského studia se setkávala s gentlemany z nejrůznějších koutů světa, dělala jim nejenom společnost, ale plnila i jejich nejrůznější sexuální přání. Její rodina a přátelé o jejím životním stylu netušili. „Nikdo se mě nikdy do očí nezeptal. A já nemám potřebu zacházet do přílišných detailů. Moje oblíbené rčení je, že pravda je pružná,“ říká. Svou kariéru v této branži před rokem uzavřela, má „normální práci“ a partnerský vztah.
Od roku 2018 Lucie píše blog www.mysecretpassionlife.com, kde se čtenáři sdílí tipy na svůdné krajkové prádlo či erotické pomůcky. Má pocit, že v rámci každodenních povinností někdy zapomínáme na všechny slasti života, což je velká škoda. „Čas na krásný, naplněný, vzrušující sexy život je tady a teď,“ říká. Přes blog ji oslovilo nakladatelství Fortuna Libri s nabídkou napsat knížku, která vyšla pod názvem Můj tajný život.
Během vysokoškolského studia se setkávala s gentlemany z nejrůznějších koutů světa, dělala jim nejenom společnost, ale plnila i jejich nejrůznější sexuální přání. Její rodina a přátelé o jejím životním stylu netušili. „Nikdo se mě nikdy do očí nezeptal. A já nemám potřebu zacházet do přílišných detailů. Moje oblíbené rčení je, že pravda je pružná,“ říká. Svou kariéru v této branži před rokem uzavřela, má „normální práci“ a partnerský vztah.
Od roku 2018 Lucie píše blog www.mysecretpassionlife.com, kde se čtenáři sdílí tipy na svůdné krajkové prádlo či erotické pomůcky. Má pocit, že v rámci každodenních povinností někdy zapomínáme na všechny slasti života, což je velká škoda. „Čas na krásný, naplněný, vzrušující sexy život je tady a teď,“ říká. Přes blog ji oslovilo nakladatelství Fortuna Libri s nabídkou napsat knížku, která vyšla pod názvem Můj tajný život.
