Helena (45) vyřešila krizi po svém. Po rozpadu manželství začala znovu. Dopis její kamarádky Kláry je inspirující

Paní Klára si postoje a vyřešení situace své kamarádky velmi cení. I proto nám její příběh do redakce napsala, protože myslí, že by mohl inspirovat jiné. Podívejme se na její dopis.

Milá redakce,

mám celoživotní nejlepší kamarádku Helenu, která je pro mě zároveň něco jako mladší sestra. Vyrostly jsme spolu, její bratr byl mým spolužákem už na základní škole na malém městě. Staly se z nás za ty roky opravdu nejlepší kamarádky, doslova v dobrém i zlém.

Helena měla vždy pocit, že její život běží podle plánu. Měla stabilní práci, krásnou rodinu a domov, který milovala a pro který se s láskou obětovala. Vše se zdálo být naprosto perfektní až do chvíle, kdy její manžel začal být najednou stále více odtažitý. Komunikace mezi nimi se postupně zhoršovala a Helena si všimla, že tráví stále více času v práci nebo s přáteli mimo domov.

Jejich tichá krize a také tichá domácnost, která se pomalu, ale jistě stala normálem, vyvrcholila jednoho večera. Manžel najednou jako by mimoděk oznámil Heleně, že se chce rozvést. Pro Helenu to byla obrovská rána. Opravdu nic netušila. Samozřejmě, že viděla, že procházejí nějakou krizí, ale byla si jista, že ji zvládnu, stejně jako několikrát předtím.

"Jak se to mohlo stát?" ptala se sama sebe. Všechny její plány a představy o budoucnosti se náhle zhroutily jako domeček z karet. A navíc její manžel konal velmi rychle a podal žádost o rozvod. Helena nechtěla dělat problémy, takže je rozvedli nesporně, okamžitě a na první stání. Vše měli vyřešeno. Tedy kromě toho, že Helena neměla vyřešený svůj život.

Po rozvodu zažila nejtemnější období svého života. Ocitla se sama v domě, který najednou působil prázdně a chladně. Trápily ji pocity ztracení a nejistoty, nevěděla, jak dál. Každý kout jejího domova jí připomínal společně strávené chvíle a sny, které se už nikdy nesplní. V práci se snažila fungovat normálně, ale i tam cítila, že jí chybí energie a chuť do života. Jenže to je přesně to, proč mám svou nejlepší kamarádku ráda. Helena se totiž přes to všechno rozhodla, že se nevzdá. "Musím najít způsob, jak znovu žít," řekla si jednoho rána, když se podívala do zrcadla.

Několik měsíců po rozvodu se začala pravidelně věnovat aktivitám, na které dříve neměla čas. Přihlásila se do kurzu keramiky, což byl její dávný sen, a začala cvičit jógu, aby si udržela fyzické i duševní zdraví. Tvoření jí přinášelo klid a radost, jóga jí pomáhala najít vnitřní rovnováhu. Pomalu, ale jistě začínala nacházet novou chuť do života. Každý den byl pro ni malým vítězstvím, každé dokončené dílko bylo důkazem, že může začít znovu. Začala se s emnou zase smát a byla to postupně zase ta stará oblíbená „moje Helena“. Bylo super vidět ji zase zpět. V dobách krize jsem totiž pravdu nevěděla, jak ji pomoci, přestože jsem stála vedle ní a na její straně. Každý si musí vždycky svou krizí projít sám.

Postupně Helena začala znovu plnohodnotně žít a byla veselá. Potřebovala restart. V keramickém kurzu potkala nové přátele, kteří jí podporovali a inspirovali v jejím uměleckém talentu. A ten se rychle rozvíjel a brzy měla první malou výstavu. Zjistila, že umění je pro ni nejen terapií, ale i způsobem, jak se vyjádřit a zpracovat své emoce. Její noví přátelé a hobby jí pomáhali překonat těžké chvíle a ukázali jí, že život může být krásný i po velké ztrátě. Díky nim se Helena naučila dívat se na svět novým pohledem.

Jednoho dne jí jedna z jejích nových přítelkyň navrhla, aby se přihlásila do soutěže místních umělců. Helena nejprve váhala, měla strach, že její práce nebude dost dobrá. Nakonec se však rozhodla to zkusit. Smála se, že je ráda, že žijeme na malém městě. Nevěřila si, ale protože je střelec, zkusila to. Ačkoliv soutěž nevyhrála, její práce byla velmi dobře hodnocena a získala nabídku vystavit své obrazy v místní galerii. Tento okamžik jí dodal ztracenou a tolik potřebnou sebedůvěru a pocit, že se opět našla. Bylo to potvrzení toho, že její snaha a odhodlání mají smysl.

Helena také začala věnovat více času sobě a svému osobnímu rozvoji. Navštěvovala různé semináře a přednášky, kde se učila nové dovednosti a poznávala nové lidi. Poslouchala podcasty o osobním rozvoji, chodily jsme hodně do divadel, do kina a na koncerty. Ne u nás, jezdily jsme po celé republice. Helena prostě objevila, že život po 45 může být plný nových začátků a možností.

Její příběh se stal inspirací pro mnoho našich kamarádek v okolí, které také hledaly novou cestu. Helena jim dokázala, že i po těžkých chvílích může přijít něco krásného a smysluplného.

Dnes, jen pět let po rozvodu, je Helena úspěšnou umělkyní, která pořádá své vlastní výstavy a vede workshopy pro ženy, které se chtějí naučit tvořit a najít v sobě kreativní sílu. Její život je plný radosti, nových přátel a neustálého objevování. Dokázala nám všem, že nikdy není pozdě začít znovu a že i těžké chvíle mohou vést k úžasným změnám. Každý den je pro ni novou příležitostí k růstu a radosti, a to díky odhodlání a víře v sebe sama. A já jsem na ni tak pyšná!

Vaše Klára (51 let)

Názor odborníka: Hlavní je neztratit naději

Podle psycholožky Abigail Brennerové je klíčové neztrácet naději a hledat nové cesty, jak se rozvíjet, i když se zdá, že je život plný překážek. "Krize mohou být velmi náročné, ale často nás nutí hledat nové příležitosti a cesty, které by nás jinak nenapadly," říká Brennerová. "Důležité je otevřít se změnám a být ochoten učit se nové věci, což může vést k osobnímu růstu a novým začátkům. Změna je za „normálních“ okolností dost těžká. Když věci jdou jako obvykle, každý z nás má svůj vlastní způsob a čas, aby prožil život a provedl úpravy a změny nezbytné k tomu, aby se život vyvíjel tak, jak si přejeme. K některým změnám nevyhnutelně, ale přece jen dojde. Životní přechody pokračují dál v průběhu zrození, života a umírání. 
Zaměřte se na širší souvislosti, radí Brenneerová. Jinými slovy, mějte na to, co se děje, jasný pohled. Schopnost ustoupit a pozorovat toto jedinečné přechodné období v rámci širšího obrazu toho, co je celým vaším životem, pomáhá zmírnit to, jak o tomto konkrétním období ve vašem životě přemýšlíte a jak se cítíte. To, co se může zdát zdrcující a skličující, může v kontextu všeho, čím jste během svého života prošli, blednout. Udržování perspektivy může pomoci snížit rozptýlení a zmírnit emocionální reakce, udržet vás pevně soustředěné „tady a teď“ vašeho života a nepoddávat se dramatu této náhlé změny.

A to všechno paní Helena udělala.

Příběh kamarádek Kláry a zejména Heleny je důkazem, že nikdy není pozdě a že každý konec může být novým začátkem.

Pokud vás zajímají příběhy našich čtenářů, přečtěte si třeba o tom, jak matka nenásilně směruje svého syna, aby nebyl jako jeho otec. Proč? Přečtěte si v článku.