"Touha vypadat krásně se brzy zvrtla v něco mnohem nebezpečnějšího, začala jsem být posedlá hubnutím," svěřuje se Jana

Podívejte se, co paní Jana (40 let) napsala.

Začalo to nevinně

Nikdy jsem si nemyslela, že by se moje touha vypadat krásně mohla změnit v něco tak temného. Když jsem vyrůstala, vždycky jsem si uvědomovala, jak vypadám. Matka mi říkala, jak jsem hezká, a já jsem jí dlouho věřila. Ale jak jsem stárla, svět mi začal posílat jiná poselství - poselství, že krása není jen o tom být hezká, ale také o tom být štíhlá.

Začalo to docela nevinně. Prohlížela jsem si časopisy, projížděla Instagram a viděla ženy s dokonalým tělem - štíhlým pasem, vypracovanýma nohama, plochým břichem. Zdálo se, že všichni mají dokonalou postavu, a já jsem začala přemýšlet, jestli bych tak měla vypadat taky. Čím víc jsem ty obrázky viděla, tím víc jsem o sobě začala pochybovat. Začala jsem mít pocit, že nejsem dost dobrá, že se musím změnit.

Nejdřív jsem chtěla jen shodit pár kilo. Myslela jsem si, že kdybych jen trochu zhubla, byla bych šťastnější, sebevědomější, krásnější. Tak jsem začala držet dietu. Vyřadila jsem sacharidy, cukr a vše, co jsem považovala za "špatné". Začala jsem posedle počítat kalorie a sledovat každé sousto. Říkala jsem si, že je to jen fáze, dokud nedosáhnu své cílové váhy.

Ale jak čísla na váze klesala, klesal i můj pocit kontroly. To, co začalo jako jednoduchá dieta, se brzy zvrtlo v něco mnohem nebezpečnějšího. Začala jsem být posedlá hubnutím. Vážila jsem se několikrát denně a číslo na váze mi diktovalo, jak se cítím. Když šlo dolů, byla jsem šťastná. Pokud zůstalo stejné nebo, nedej bože, stouplo, propadala jsem se do nenávisti k sobě samé.

Jídlo nepřítelem

Začala jsem nadměrně cvičit, někdy i několik hodin denně. Už mi nešlo o to, abych byla zdravá, ale abych se potrestala za to, že jsem jedla. Když jsem snědla něco "špatného", vynahrazovala jsem si to běháním, dokud jsem necítila nohy. Jídlo se stalo nepřítelem, něčím, čeho je třeba se bát a co je třeba kontrolovat.

Moji přátelé a rodina si začali všímat změn. Komentovali, jak hubnu, někteří dokonce vyjadřovali obavy. Ale já jsem je odstrkovala, přesvědčená, že to prostě nechápou. Podle mě jsem nebyla dost hubená. Nebyla jsem dost krásná. Nejhorší na tom bylo, že ať jsem zhubla sebevíc, nikdy to nestačilo. Dívala jsem se do zrcadla a stále jsem viděla nedostatky, stále jsem viděla někoho, kdo není dost dobrý. Oblečení mi viselo na těle, vlasy mi začaly řídnout a byla jsem neustále unavená. Ale na ničem z toho nezáleželo, protože v mé mysli jsem se konečně přiblížila k tomu, abych byla krásná.

Těžký návrat

Teprve když jsem jednoho dne vyčerpáním zkolabovala, uvědomila jsem si, jak hluboko jsem klesla. Moje tělo nefungovalo a já jsem v hloubi duše věděla, že takhle dál žít nemůžu. Pomalu jsem se zabíjela v honbě za nedosažitelným ideálem. Zotavení nebylo snadné. Trvalo měsíce terapie, podpory mých blízkých a spousty sebereflexe, než jsem začala znovu budovat svůj vztah k jídlu a svému tělu. Musela jsem se naučit, že krása není o štíhlosti, ale o tom být zdravá, šťastná a sebevědomá ve své kůži.

Když se teď ohlédnu zpět, vidím, jak pokřivené bylo mé myšlení. Byla jsem tak zaměřená na to, abych vypadala určitým způsobem, že jsem ztratila ze zřetele to, na čem skutečně záleží - své zdraví, pohodu a štěstí. Stále pracuji na tom, abych se přijala taková, jaká jsem, ale teď jsem na tom mnohem lépe. Moje touha vypadat krásně mě zavedla na temnou cestu, ale naučila jsem se, že skutečná krása nespočívá v tom, abych se vešla do určité velikosti nebo vypadala určitým způsobem. Jde o to přijmout to, kým jste, s chybami i se vším ostatním, a najít sílu mít se ráda bez ohledu na to, co se děje.

Názor odborníka, klinické psycholožky, Lauren Muhlheim:

„Nespokojenost s tělem není jen rizikovým faktorem nebo příznakem poruchy příjmu potravy, ale může být také rizikovým faktorem deprese, úzkosti a nízkého sebevědomí. Je tedy častým cílem preventivních snah, které se rychle mohou vyhnout naší kontrole.“

Vztahy nejsou jednoduché, obzvláště v případě, že žijete se složitým partnerem. Přečtěte si také: Život s cholerikem není žádný med: Stačí ale vědět, jak na něj, metod je hned několik