„Z naší ložnice se vytratila vášeň. Nikdy jsem si nemyslela, že to dojde tak daleko, ale teď tu ležím a cítím se tak vzdálená muži, kterého jsem kdysi zbožňovala. Pravdou je, že si za to může on sám. Přestal se o sebe starat. A s tím se vytratila i naše intimita a moje vášeň. Nejde jen o vzhled, i když i ten má na tom jistý podíl. Jde o to, že manžel se přestal snažit, jako by to vzdal,“ svěřila se nám Julie (40 let) se svým příběhem.
Když jsme se brali, bylo mezi námi tolik chemie. Manžel vždy velmi dbal na svůj vzhled. Vždy krásně voněl, intenzivně cvičil a celkově se staral o své zdraví. Přitahoval mě ve všech směrech. Byl pro mě jak magnet, od kterého se nešlo odtrhnout. Smáli jsme se, povídali jsme si a nemohli jeden z druhého spustit oči. Ale teď je všechno jinak. Marek se hodně změnil, přestal se o sebe starat. To, co pro něj kdysi bylo prioritou, hodil za hlavu.
Nejdřív jsem to nijak zvlášť nevnímala. Občas má každý fázi, kdy míň cvičí nebo víc jí. Stres, práce, život obecně - to všechno se nám někdy postaví do cesty. Ale postupem času si toho nešlo nevšimnout. To, co se zprvu zdálo dočasné, se najednou jevilo jako trvalá veličina. Jeho nově nabyté zvyky se staly normou. Dost přibral, a i když nejsem povrchní, vadí mi, že je mu to jedno. Už se ani pravidelně nemyje, takže je někdy cítit, a já sotva vydržím být v jeho blízkosti. Když je doma, celé dny se povaluje ve stejném oblečení na gauči a muž, který o sebe dřív pečoval, je najednou ten tam. Mám pocit, že žiju s člověkem, kterého vůbec neznám.
Nejhorší na tom všem je, že jsem se s ním o tom snažila mluvit. Jemně jsem ho na to upozornila, nenápadně jsem mu navrhla, abychom spolu začali chodit na procházky, vařit zdravější jídla, že bychom možná mohli najít nové aktivity, které bychom dělali společně. Jako pár. Ale pokaždé, když jsem mu ten problém naznačila, odbyl mě s tím, že je příliš unavený nebo že dělám z ničeho vědu. Přitom to není nic. Vráží to mezi nás klín.
Kvůli změnám v jeho životě ani nemám chuť se k němu přiblížit. Můj intimní život se zdá být v troskách. Pravdou je, že mě přestal přitahovat a spíš k němu cítím odpor. Mrzí mě to, ale jak mám cítit touhu k někomu, kdo se o sebe vůbec nestará? Nejde jen o jeho fyzický vzhled, ale celkově o citové odloučení. Zdá se, jako by už nic neinvestoval do našeho vztahu a vlastně ani do sebe. Zpohodlněl a já se cítím osamělá.
Vůbec nevím, co v takové situaci dělat. Možná bych ho měla přijmout takového, jaký je, a nechat to být. Ale v hloubi duše vím, že to není jen o tom, že stárneme nebo přibereme pár kilo. Cítím zde naprostou absenci snahy žít a život si i po letech manželství stále užívat. Ráda bych Markovi pomohla, ale jak můžete pomoci někomu, kdo se tváří, že žádný problém nemá? Chci zpátky toho Marka, kterého jsem si před lety brala, protože to byl ten nejlepší chlap, kterého jsem si mohla jen přát.
„Pokud se jeden z partnerů o sebe přestane starat, je nutné mu to sdělit. Pokud dělá, že neslyší, je nutné mu to opakovat. Je ale také potřeba najít správné načasování a problém sdělovat po snesitelných dávkách. Využijte chvil, kdy má dobrou náladu a je v klidu. Nabídněte mu, že ho ve všem podpoříte. Nejdůležitější je, abyste působili více jako podpora než jako někdo, kdo druhému vyčítá jeho nedostatky a chyby.“
Na motivy příběhu paní Julie Z., psychologytoday.com
