„Nikdy jsem si neuvědomila, že jeho mlčení bylo voláním o pomoc. Byla jsem hloupá,“ obviňuje se z dobrovolné smrti svého muže Květa

Paní Květa musí čelit situaci, kterou bychom si nikdo nikdy nepřáli zažít. Byla to ona, kdo našla svého milovaného manžele ráno mrtvého. A až teď si uvědomuje, jaké k ní již dlouho vysílal signály. Rozhodla se svou bolest zmenšit tím, že nám napsala svůj příběh a žádá o radu.

Třicet let štěstí

S Petrem jsme byli spolu od mých dvaceti let. Dlouho jsme spolu chodili, asi až po sedmi letech jsme se vzali. Byli jsme nerozlučná dvojice, jeden bez druhého jsme si nedokázali představit ani jeden den. Petr byl vždy plný elánu, nikdy si na nic nestěžoval. Všichni ho měli rádi a já jsem měla pocit, že s ním jsem nejšťastnější ženou na světě. Vychovali jsme spolu děti a musím říct, že jsme všechno zvládali skvěle. Pak se ale všechno rázem změnilo.

Když mu bylo padesát, začal si stěžovat na občasné bolesti, ale vždy je odbyl slovy, že je to věk, že je to normální. Lékaři mu nakonec diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc. A i když nás to samozřejmě neskutečně zasáhlo, Petr se nikdy nevzdával. Vždycky byl ten silný, ten, kdo mě uklidňoval, když jsem se rozplakala. Nechtěl, aby o jeho nemoci věděl kdokoli mimo rodinu. „Budeme to zvládat sami,“ říkával.

První známky, které jsem ignorovala

Několik měsíců po diagnóze jsem si všimla, že Petr začal být stále více uzavřený do sebe. Mluvil méně, přestal se smát tak často jako dřív. Ale myslela jsem si, že je to přirozené. Kdo by byl veselý, když ví, že jeho dny jsou spočítány? Přesto jsem to neřešila. Tedy samozřejmě, že sama v sobě jsem to řešila, ale Petr byl přesvědčený o to, že všechno dáme v pohodě a nechtěl, abychom se v jeho nemoci a stavu patlali. Nepřikládala jsem jeho mlčení důležitost. „To přejde,“ říkala jsem si. Byl to přece Petr, ten nejsilnější muž, jakého jsem znala.

Osudový den

Jednoho rána jsem se vrátila domů z nákupu a našla jsem ho. V naší ložnici, kde jsme spolu strávili tolik krásných let. Nechal za sebou jen pár slov: „Nemohl jsem dál. Vždycky budu s tebou.“ V té chvíli se mi zhroutil svět. Jak to mohl udělat? Proč mi nic neřekl? Začala jsem si klást tisíce otázek, na které jsem ale zatím nenašla odpovědi.

Pocit viny

Dnes, několik měsíců po jeho smrti, si denně kladu otázku, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Mohla jsem ho víc poslouchat? Mohla jsem vidět ty známky dřív? Cítím se strašně provinile, že jsem nebrala jeho stavy vážně. Každý den přemýšlím, zda jsem mohla udělat něco, co by ho udrželo při životě. Moje láska nestačila. A já s tím teď musím žít. Někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Bez něj je všechno prázdné. Každá místnost v domě mi ho připomíná. Nemohu se zbavit obrazu, jak jsem ho našla. Byli jsme spolu třicet let a já jsem si nevšimla, že trpí. Jak jsem to mohla nevidět? Proč jsem nezasáhla dřív? Mám strašný pocit viny.

Odborný pohled: Jak se vyrovnat se sebevraždou blízkého, doktorka Wendy Lichtenthalová, psycholožka z Memorial Sloan-Kettering Cancer Center.

Podle odborníků na duševní zdraví je velmi běžné, že ti, kteří ztratili blízkého sebevraždou, zažívají intenzivní pocity viny a otázky typu „co kdyby?“

„Lidé mají tendenci věřit, že mohli tragédii předejít, pokud by si všimli signálů. Je však důležité si uvědomit, že sebevražda je často výsledkem složitých a neviditelných problémů, které nejsou pro okolí zjevné. Nezbytné nebo velmi doporučené je najít si odbornou pomoc, protože proces truchlení je velmi složitý. Truchlení po sebevraždě je odlišné od jiných forem smutku, protože zahrnuje mnoho nevyřešených otázek a pocitů. Je důležité mluvit o svých pocitech a neizolovat se. Lidé se často domnívají, že by se měli cítit určitým způsobem. Takové „měl bys“ však může vést k tomu, že se cítíme špatně kvůli tomu, že se cítíme špatně. Je nesmírně důležité dát si povolení truchlit a dovolit si cítit cokoli, co cítíte. Lidé k sobě mohou být dost tvrdí a kritičtí k tomu, co cítí. Buďte k sobě soucitní a laskaví.“

Život si s námi někdy krutě pohraje. Přečtěte si také dopis paní Evy, která píše své dceři: “Milá Dominiko, vrať nás zpátky do svého života, jsme tvá rodina,” píše v dopise dceři, s níž se vzájemně odcizily