Ne vždy známe směr své další životní cesty. Jak se říká: Člověk míní, život mění. A přesně to se mi stalo, když jsem se jednoho večera zapovídala u skleničky vina s Filipem. Otcem mého přítele Petra. Svěřila se nám Martina (40 let) se svým příběhem.
Když jsem se seznámila s Petrem, měla jsem pocit, že před mými dveřmi zastavil princ na bílém koni, a že víc si už od života nemohu přát. Náš vztah byl od samého počátku naprosto nádherný a plný lásky.
To se ale bohužel změnilo ve chvíli, kdy jsme byli na návštěvě u Petrova otce Filipa. Byl to opravdu povedený večer. Hodně dobrého jídla a pití a samozřejmě také spousta přátel. Všichni jsme se skvěle bavili, smáli se a povídali si o všem možném. Když se už většina zúčastněných odebrala domů a Petr, jak to u něj bývá zvykem, takříkajíc „odpadl“, zůstala jsem sedět u krbu právě s jeho otcem Filipem. Do té doby jsme vlastně nikdy neměli šanci si pořádně popovídat a zeptat se jeden druhého na to, jak jde život. Právě tento večer mi život změnil k nepoznání.
Když jsme si s Filipem povídali, přišlo mi, že mě po hrozně dlouhé době někdo konečně poslouchá. Vypadal, že ho zajímá vše, co mu sděluji, a na vše reagoval. Nebyla mezi námi žádná tichá proluka. Nepříjemné ticho, kdy bychom nevěděli, co říct. Naopak. Čím déle naše konverzace trvala, tím jsem si ve Filipově společnosti připadala příjemněji. Opravdu mi s ním bylo hezky. Pak jsem se přes něj chtěla naklonit, abych si dolila červené víno a najednou jsem byla tváří v tvář jeho rtům. Políbili jsme se. V tento osudný večer mnou projel výboj zářivé energie, která v mém životě způsobila nekoordinovaný chaos.
Od té doby na Filipa nemohu přestat myslet. Motýlci mi létají břichem, kdykoliv si na ten večer vzpomenu a ne a ne tyto myšlenky vypudit z hlavy. Filip, jak mi sám řekl, to má stejně. Bohužel Petr to, co mezi námi onoho večera vzniklo, zjistil, když se mi tajně podíval do mobilu a spatřil tam zprávy od Filipa. Od té doby mi vyhrožuje, že mě opustí a vůči Filipovi, svému nevlastnímu otci, zaujal nenávistný postoj. Nechci nikomu ublížit, ale vím, že přijde den, kdy se budu muset rozhodnout. Bude to den, kdy minimálně jedné straně ublížím. A asi i vím jaké, jen nevím, jestli je to správné rozhodnutí. Co mám dělat?
„Vztahy jsou náročné samy o sobě. Komplikovanějšími se stávají, když zahoříme emocemi k někomu dalšímu. Víme, že partner, kterého máme doma, je tím, koho máme rádi, přesto nás srdce táhne jinam. V takovém případě je dobré nedělat zbrklé rozhodnutí, na chvilku se zastavit a dopřát sami sobě čas. Jen tak zjistíte, jestli jde pouze o momentální vzplanutí nebo o něco vážnějšího. Pokud se skutečně zamilujete do někoho nového, je dobré to svému partnerovi sdělit. Smutku se tak či onak nevyhnete. Důležitá je upřímnost a pocit, že jste i v tak náročné situace neztratili hlavu a jednali fér.“
helpguide.org, Příběh do redakce zaslala paní Martina K.
