"Občas mě uhodil, ale dlouho jsem věřila, že je to moje chyba," přiznává svou chybu z minulosti Monika

Pocit výjimečnosti

Trvalo mi roky, než jsem si uvědomila, že nic z toho není moje vina, ale v té době už byly škody napáchány. Potkala jsem ho, když jsem byla mladá a toužila jsem být milována. Byl okouzlující, pozorný a věděl, jak mi dát pocit naprosté výjimečnosti. Rychle jsme se do sebe zamilovali, nebo jsem si to alespoň myslela. Na začátku to bylo všechno, o čem jsem snila. Honza byl ten typ muže, který vám otevře dveře, přisune židli a dává vám pocit, že jste středobodem jeho světa. Ale jak čas plynul, všechno se začalo měnit.

Když mě poprvé uhodil, bylo to kvůli něčemu banálnímu. Už si ani nevzpomínám, co to bylo – možná způsob, jak jsem s ním mluvila, nebo možná to, že když přišel domů, nebyla hotová večeře. Jeho facka byla rychlá, skoro jako by o ní nepřemýšlel. Stála jsem tam v šoku a do očí se mi draly slzy. Ale než jsem stačila zareagovat, už se omlouval. Řekl, že neví, co ho to napadlo, že byl jen vystresovaný a že už se to nikdy nestane. A já mu věřila. Chtěla jsem mu věřit. 

Pocity viny

Omluvy byly vždycky upřímné, vždycky po nich následovaly dárky nebo květiny, jako by kytice mohla vymazat údery způsobené jeho rukama. Říkala jsem si, že každý dělá chyby, že mi nechtěl ublížit. Přesvědčovala jsem samu sebe, že když budu lepší, opatrnější, láskyplnější, už se to nestane. Ale stalo se to. A pokaždé, když se to stalo, našla jsem způsob, jak se obvinit. Možná jsem se neměla hádat, možná jsem měla být chápavější, trpělivější.

Začala jsem se stahovat od přátel a rodiny. Nechtěla jsem, aby viděli modřiny nebo slyšeli výmluvy, které jsem si musela vymýšlet. Dostala jsem se do stavu naprosté izolace, což mu jen usnadnilo mě ovládat. Říkal mi věci jako: „Víš, že bych to nedělal, kdybys na mě netlačila,“ nebo „Někdy mě strašně rozčiluješ“. A já jsem to ve své zvrácené logice přijala jako pravdu. Nejhorší bylo, že jsem začala věřit, že nestojím za nic lepšího. Citové zneužívání bylo stejně škodlivé jako to fyzické. Strhával mě slovy, nazýval mě hloupou, bezcennou a nemilovanou. A čím víc to říkal, tím víc jsem tomu věřila. Neviděla jsem východisko, protože jsem si myslela, že si ho nezasloužím.

Pravdě do očí

Až když jsem se ocitla sama v nemocničním pokoji a zírala na svůj odraz v zrcadle, něco se ve mně zlomilo. Poprvé jsem se podívala pravdě do očí. Tvář jsem měla oteklou a tělo mě bolelo z poslední „chyby“, kterou jsem udělala. Hleděla jsem sama sobě do tváře a viděla ženu, kterou jsem neznala. Kam se poděla ta silná, nezávislá žena, kterou jsem kdysi byla? Co se ze mě stalo?

V tu chvíli jsem věděla, že musím odejít. Nebylo to snadné. Vlastně to byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Ale uvědomila jsem si, že pokud to neudělám, nemusela bych příště přežít. Konečně jsem pochopila, že jeho jednání není odrazem mé hodnoty, ale jeho vlastní zlomenosti. Chtělo to čas, terapii a spoustu sebereflexe, ale začala jsem se uzdravovat.

Když se teď ohlédnu zpět, vidím, jak jsem byla zaslepená vlastní touhou být milována a přijímána. Ale také vidím, jak silná jsem byla, když jsem nakonec odešla. Sdílím svůj příběh, protože vím, že existují další lidé, kteří mohou být tam, kde jsem byla kdysi i já, a věří, že bolest, kterou snášejí, je nějakým způsobem jejich vina. Není. Nikdy nebyla. A vy si zasloužíte mnohem víc.

Vaše Monika

Názor odborníka, Calantha Quinlan, specialistky na předmanželské poradenství a zvládání rozchodu:

„Cesta k odpuštění sobě samému po opuštění vztahu plném citového a fyzického týrání může být složitá a prochází vrstvami vyrovnávání se s pocitem viny a uzdravování z traumatu. Mnozí se ocitají v pasti sebeobviňování, zpochybňují své činy, rozhodnutí, a dokonce i svou hodnotu. Zásadní je však se jednou provždy z tohoto kruhu vymanit.“

Máte rádi naše příběhy? Přečtěte si příběh paní Denisy, které manžel její nejlepší kamarádky dělal návrhy. Denisa se ptá, zda jí to má říct