“Nesnášela jsem svůj obličej, špeky a pocit, že nejsem dost dobrá,“ vypráví Petra, které pomohla jedna věc, aby získala sebevědomí

Co si pamatuji, tak dlouho jsem bojovala se sebepřijetím. Nikdy jsem nebyla „ta hezká“ nebo „ta chytrá“ ve skupině přátel. Často jsem měla pocit, že jen tak proplouvám životem a nikdy jsem nesplňovala normy, o kterých jsem si myslela, že jsou ideální. Zrcadlo bylo mým nepřítelem a odráželo všechny věci, které jsem si přála změnit. Třeba můj zakulacený obličej, křivky, které se mi nikdy nelíbily, a také neustálý pocit, že prostě nejsem dost dobrá.

Snažila jsem se být dokonalá, ale cítila jsem se prázdná

Když jsem vyrůstala, vstřebávala jsem všechna pravidla, která mi našeptávala, jaká musím být, abych byla hezká, a aby mě lidé kolem mě měli rádi - štíhlá, milá, společenská a tak dále. Vyzkoušela jsem všechny diety, které slibovaly, že budu mít ráda své tělo, kupovala jsem si oblečení, jenž mi mělo dodat sebevědomí, a dokonce jsem předstírala, že jsem někdo jiný, jen abych zapadla mezi lidi ve svém okolí. Ať jsem se však snažila sebevíc, stále jsem se cítila prázdná. Tehdy jsem si to ještě neuvědomovala, ale snažila jsem se zformovat do představy dokonalosti někoho, kým jsem vůbec nebyla.

Teprve po třicítce se to začalo měnit. Byla jsem unavená ze snahy být někým, kým nejsem, z pocitu, že neustále válčím sama se sebou. Snaha být dokonalá podle společenských norem mě dostala až na samé dno mého vlastního zoufalství. V tu chvíli jsem s jistotou věděla, že je třeba něco změnit, a že už nejsem schopna se dál přetvařovat. Byla jsem psychicky i emocionálně vyčerpaná. Vzpomínám si, jak jsem jednou večer seděla sama ve svém bytě a plakala z čiré frustrace a bolesti. Cítila jsem se tak ztracená, jako bych už nevěděla, kdo jsem.

Ten večer se ve mně něco změnilo. Uvědomila jsem si, že musím přestat utíkat sama před sebou. Rozhodla jsem se vydat na cestu sebepoznání, na cestu, jejímž cílem nebylo napravit se, ale pochopit a přijmout to, kým skutečně jsem. Nebylo to snadné. Byly dny, kdy jsem to chtěla vzdát, dny, kdy jsem se dívala do zrcadla a stále jsem cítila, jak se do mě vkrádají staré nejistoty. Ale pomalu jsem začala vnímat věci jinak.

Zpochybnila jsem normy a našla svou hodnotu

Začala jsem zpochybňovat normy, které jsem na sebe kladla. Ptala jsem se sama sebe, proč cítím potřebu být dokonalá a kdo určil, co je „dokonalé“. Začala jsem se obklopovat lidmi, kteří mě povznášeli, namísto toho, aby mě ničili. Vyhledala jsem terapii, jenž mi pomohla odhalit hluboce zakořeněná přesvědčení, která jsem o sobě měla. Poprvé jsem si dovolila uznat své silné stránky a svou hodnotu, místo abych se soustředila pouze na své domnělé nedostatky.

Největší proměnou na této cestě bylo naučit se mluvit k sobě laskavě. Kritický hlas v mé hlavě jsem nahradila soucitem a pochopením. Začala jsem se k sobě chovat tak, jako bych se chovala k drahému příteli - s trpělivostí, láskou a úctou. Naučila jsem se vážit si svého těla za to, co umí, ne jen za to, jak vypadá. Oslavovala jsem své zvláštnosti a jedinečné vlastnosti, místo abych je skrývala.

Když jsem se začala cítit lépe s tím, kým jsem, stalo se něco neuvěřitelného - začala jsem se mít opravdu ráda. Přestala jsem se srovnávat s ostatními a začala jsem přijímat svou vlastní cestu. Našla jsem radost v jednoduchých věcech, jako jsou dlouhé procházky, cvičení jógy a trávení času s blízkými přáteli. Už jsem nepotřebovala potvrzení od druhých, abych se cítila dobře, ale našla jsem ho v sobě.

Samozřejmě jsou stále dny, kdy se do mě vkrádají pochybnosti o sobě samé - to je přirozené. Ale teď mám nástroje, jak s těmito myšlenkami bojovat. Naučila jsem se, že sebeláska není o tom být dokonalý. Je to o přijetí sebe sama, s chybami i se vším ostatním. Jde o to pochopit, že jste dost takoví, jací jste a že přesně tak to je i správné. Dnes mohu upřímně říct, že se mám ráda. Je to klidný, osvobozující pocit, který bych si přála objevit dřív. Ale jsem za tu cestu vděčná, protože mě naučila, že skutečné štěstí nepřichází s tím, že změníte to, kým jste - přichází s tím, že přijmete to, kým jste vždycky byli.

Názor odborníka, Xandry Hawesové, licencované psychoterapeutky:

„Mnoho lidí má problém mít rádo sami sebe, protože jejich pocit vlastní hodnoty se přenáší na jiné lidi a závisí na jejich reakcích. Zejména empatičtí lidé mohou mít problém oddělit svůj pocit vlastní hodnoty od toho, co nabízejí druhým. V konečném důsledku to může vyvolat vnitřní odpor, protože nikdy nenajdeme povolení milovat sami sebe prostřednictvím druhých lidí. Sebeláska musí vycházet zevnitř.“

Zajímají vás příběhy ze života? Přečtěte si povídání Jany, která bojovala s poruchou příjmu potravy.