"Žila jsem s násilníkem. Teď vidím, že to byla ta nejlepší škola," napsala nám Simona

Přečtěte si dopis, z něhož je jasně cítit, že Simona se se svou velmi bolestivou minulostí vyrovnala, jak nejlépe mohla. Toto je příběh napsaný podle jejího dopisu.

Jak to všechno začalo

Asi před dvěma lety jsem se rozhodla, že začnu chodit pravidelně na spinning. Už bylo na čase začít se sebou něco dělat. Když jsem dorazila na první lekci, bolely mě svaly jen při představě, že budu muset 60 minut v kuse šlapat na kole, a nakonec budu vypadat jako zmoklá slepice. Vše se ale změnilo během jedné vteřiny, když do dveří vešel Milan. Vysoký, opálený a samozřejmě osvalený kluk, který vypadal, jako kdyby si právě odskočil z módního mola. Usmál se a všechny pozdravil. Byl to náš instruktor, což jsem do té doby vůbec netušila.

Po malých krůčcích

Po třetí spinningové lekci mě Milan pozval na rande a po páté mi předal klíče od svého bytu. Už tehdy mě to možná mělo trknout, že se vše hýbe až příliš rychle, ale znáte to, jak jde o city, člověk nevidí napravo ani nalevo. Začali jsme spolu žít. A ačkoliv jsem si naivně myslela, že se mi konečně splnil sen o princi na bílém koni, realita rychle vzala za své. Začalo to poměrně nenápadně, kdy se jen tak mezi řečí Milan zmínil, že Olina, moje nejlepší kamarádka, pro mě není tím nejlepším příkladem přátelství. Pak chtěl, abych cvičila doma, protože „doma si stejně zacvičíš líp.“ Když jsem se jednou zpozdila při příchodu z práce, naléhal, že bychom si na mobilu měli nastavit sdílení polohy. A pak se jednou v nestřežené chvíli za něco naštval a uhodil mě. Namísto omluvy ale pronesl, že si za to stejně můžu sama, když se neumím chovat.

Život s násilníkem

Dost mě to sebralo. Postupem času se jeho útoky stupňovaly. Nemohla jsem skoro nikam, jen do práce a na nákup. I tady ale měřil čas, jak dlouho mi to trvá a nedej bože, když jsem se zpozdila. Naučila jsem se neplakat a nedávat najevo své emoce. Jenže i to mu začalo vadit, protože měl pocit, že jeho výtky ignoruju a nic se mnou nedělají. Modřiny, které mi způsobil, už nebylo kam schovávat. Bála jsem se, protože u násilníka nikdy nevíte, co přijde dál. Proto jsem tajně o pauze na oběd začala docházet na terapie.

Až jsem si jednoho dne, když byl v práci a já si vzala po dohodě se šéfem půl dne dovolené, sbalila všechny své věci a než se vrátil, byla pryč. Byla jsem zlomená, z ran, které bohužel skoro nikdy nepadly vedle, a ze strachu, který byl po dlouhou dobu všudypřítomnou veličinou mého světa. Když se ale dnes ohlédnu zpět, Milan mi dal tu nejlepší školu. Naučil mě lépe vnímat lidi a při prvním varovném náznaku za nimi rychle zavřít dveře.

Názor odborníka Darlene Lancer, JD, LMFT, odborníka na vztahy a závislost:

„Žít v toxickém vztahu rozhodně není jednoduché. Přesto nás to může mnohému naučit. Pokud jste zažili násilí - a to zahrnuje i strkání, tahání za vlasy nebo ničení majetku, v dalších vztazích budete schopni si lépe stanovit své hranice. Jasně ukážete ostatním, že už vás nemůže ovládat. Budete si vědomi toho, že za své jednání si každý nese zodpovědnost sám.“

Zajímají vás naše příběhy? Pokud ano, přečtěte si dopis paní Elišky, která nevím, jak se rozhodnout, zda ve vztahu setrvat, nebo odejít.  "Dane, mrzí mě to, ale nemůžu se rozhodnout, proto odcházím,” píše.