Pravidelné intimní sbližování s partnerem je důležitou součástí každého vztahu. Někdy se samozřejmě může stát, že je jeden z nich unavený, bolí ho hlava, má toho v práci hodně a podobně. Když se však tyto výmluvy stávají pravidlem, je to na pováženou. Minimálně se jeden z partnerů cítí frustrovaný. Podobně jako Darina, která řeší, že se její manžel vymlouvá.
Už pomalu nevím, jak dál. Jsme spolu s partnerem šestým rokem, máme dceru (5 let). Shodli jsme se, že další dítě nechceme. Poslední půlrok je to u nás v ložnici na nic. Ležíme vedle sebe pomalu jako dva staří manželé nebo sourozenci. Nedá mi večer pusu, nepohladí mě, o milostných hrátkách si můžu nechat jen zdát (a že to poslední dobou dělám často). Nevím, jak mu dát najevo, že bych chtěla nějaké to intimní sblížení, alespoň jednou týdně. Nejsme nijak stačí, oba máme lehce přes 40 let. Máme se oba rádi, smějeme se spolu, večer koukáme na filmy, všechno funguje. Jen v posteli se změní v kus ledu.
Začátky byly dost vášnivé, postupně se to měnilo, ale na nás dva jsme si vždycky čas našli a to i na ložnici. Vyhovovali jsme si, manžel měl určité představy a protože mi nebyly cizí, splnila jsem mu je. Práci nemá nijak fyzicky těžkou, já taky pracuju a k tomu se starám o domácnost a většinou vyzvedávám dceru ze školky nebo kroužků. Večer si sedneme, probíráme společně to, co se dělo, plánujeme dovolenou, výlety nebo víkendy na chalupě. V tomhle ohledu se nic nemění. Vše je pěkné jako dřív.
A to doslova. Lehne si, řekne dobrou noc a to je všechno. Když mu všemožně naznačuju, že bych chtěla něco víc, dělá podle mě natvrdlého. Když už mu na férovku řeknu, co chci, odbyde mě tím, že je unavený, chce jít spát, bolí ho hlava, protože děti byly hlučné, nevyspal se v noci, ráno vstává brzo. Prostě výmluvy. Nevím už, co si počít. Mám také své potřeby a myslím si, že je má i manžel. Kde je tedy problém? Proč mě odmítá nebo se vymlouvá? Už si někdy připadám zoufale a občas i poníženě, když doslova “žebrám” o trochu té romantiky.
Na milenku to nevidím, tráví čas pořád s námi nebo v práci, nevím, kdy by na ni měl čas. Nejezdí na služebky, občas jde s kamarády na pivo nebo do sauny, ale to vím, že tam je. Nekontroluji ho, nejsem stíhačka, ale jsme parta přátel, máme společný chat a bývá zvykem, že když si vyrazíme my holky nebo oni chlapi, tak posíláme skupině fotku. Nemůžu kvůli tomu spát, nechci se rozvádět, protože ho pořád miluji, ale také si neumím představit, že se mnou nechce spát. Copak mu to jako chlapovi nechybí? Už mě napadlo všechno možné. Vždyť přece to k životu potřebuje víc, než ženská. Nebo ne? Jsem z toho už dost frustrovaná.
Příběh nám do redakce poslala Diana A.
