Evelíně zemřel otec, když jí byly tři roky. Měla pak už jen mámu. Ta však smrt svého manžela nesla velmi těžce. Nebýt babičky, možná by to možná nezvládly.
S mámou byly velké kamarádky, trávily spolu hodně času, podnikaly spoustu výletů, návštěvy kin, divadel a podobně. S přestupem na střední školu se musela dcera začít více učit. Máma si navíc uvědomila, že ve svém životě chce ještě pocítit lásku a najít si partnera.
S příchodem nového mámina partnera byla Evelína odstavena na druhou kolej. Konflikty vyeskalovaly do takové míry, že máma svou vlastní dceru poslala pryč z domu. Musela tak zůstat u babičky, kde se jí dostalo péče a lásky.
Babička se o svou vnučku starala, pečovala o ní a ona díky ní vystudovala, našla si práci, osamostatnila se a starala se o ní. Jednoho dne však došlo i na mámu. Onemocněla a své dceři volala, aby se o ní postarala. Prý je to její povinnost.
Jak se zachovat? Postarat se o matku, která dala přednost partnerovi před vlastní dcerou? Ta navíc nebyla ani plnoletá a uprostřed studia. Nebo odmítnout a nechat matku, aby si pomoc našla někde jinde?
