Manželství paní Heleny nebylo to nejjednodušší, ale má z něj dvě dcery a snažila se, aby fungovalo. Na rozvod se necítila, nechtěla začínat od začátku.
Když však její manžel onemocněl a chřadnul jí před očima, musela se o něj starat. A to bylo velmi, opravdu velmi vyčerpávající.
Nemohla se o něj starat dál, proto využila možnosti specializovaného zařízení. Jenže to nesly těžce její děti.
Její dcery jí nezapomínají připomínat, že jejich tátu dala do, podle nich, chudobince. Jenže ony neznají celou situaci a nevědí, jaké to je starat se o tátu.
Nikdy ho nekoupaly, nepřebalovaly, neslyšely, jak nadává, hází věcmi a podobně. Proto nemají právo paní Helenu soudit za to, co udělala.
