“Děti, nestaraly jste se o tátu, ale mě budete soudit? Vezměte si ho na měsíc domů,” píše svým dcerám paní Helena. Její manžel trpí demencí

Svým dětem píše dopis paní Helena, která byla na pokraji svých sil. Její manžel trpí stařeckou demencí, která ho upoutala na lůžko. Paní Helena musela vytrpět hodně a musela se rozhodnout, co bude dělat dál. Volila mezi péčí o manžela a vlastním sebezničením, nebo zařízením specializovaným na tento typ nemoci. Jak ale zvolit? Její děti jí však její rozhodnutí dávají za vinu. Přitom samy nikdy o tátu nepokoušely pečovat. Vůbec si neumí představit, jak je to těžké.

Paní Helena se cítí strašně. Nakonec se rozhodla svým dětem naspat dopis.

Milé děti,

vím, že mě soudíte. Když se mnou mluvíte nebo za mnou přijedete, neustále mi to dáváte najevo. Opustila jsem podle vás vašeho otce, zradila ho a šoupla ho do starobince. Nemáte právo si tohle myslet a dokonce mě soudit! Vy jste se o tátu samy nestaraly! Dětičky, ani jednou jste mi nepomohly s jeho koupáním, přebalováním, polohováním. Nezažily jste, když po mě hází jídlo, hrnky s čajem, vodou. Nikdy jste nezažily a neposlouchaly, když mi nadává, když používá slova, která jsem snad ani nikdy neznala. Nebudete mě proto soudit! Vezměte si svého tátu, kterého byste nikdy nedaly do starobince, jak od vás často slyším, na měsíc domů a starejte se o něj. Teprve pak mě můžete soudit!

Dělali jsme chyby

Naše manželství trvalo přes 30 let a nebylo to manželství, které by bylo nějak pohodové. Měli jsme dobré i špatné roky, hodně jsme se hádali. Nebudu tady rozebírat to, co se mezi námi dělo. To bylo pouze mezi námi a já stále chci, ať si svého otce pamatujete tak, jak si ho pamatujete. K vám se choval hezky, měl vás moc rád a udělal by pro své děti všechno na světě. Když jste oba dva odešli z domu, přemýšlela jsem, že bych požádala o rozvod. Mohla jsem začít znovu a od začátku. Jenže když jsem nad vším přemýšlela, dostala jsem strach. Začínat skoro ve čtyřiceti nový život? To už pro mě asi nebylo. Raději jsem se rozhodla to vydržet.

Začal být divný

Nevšimla jsem si toho hned, ale váš táta začal být divný. Měnilo se jeho chování, ztrácel a dával věci tam, kam nepatřily, hodně se rozčiloval, byl nevrlý, neustále podrážděný. Když začal sprostě nadávat, což nikdy nedělal, zbystřila jsem. K lékaři jít odmítal, nevrle mě odstrčil, až jsem zavrávorala. Jenže se to stupňovalo, a tak ho lékař nakonec neminul. Ortel byl jasný, stařecká demence. Starala jsem se o něj necelý rok. během toho se strašně zhoršil, stále častěji padal, až se z něj stal ležák, kterého jsem musela krmit, přebalovat, otáčet, sprchovat, oblékat. A to vše častoval nadávkami, odstrkováním a házením všeho, co měl v dosahu.

Já, nebo on

Mé zdraví se zhoršilo, byla jsem na vyšetřeních, dvakrát jsem si myslela, že mám infarkt, jednou mi sousedka volala rychlou. Když mě moje lékařka vyzpovídala, jasně mi řekla, že jsem krok od toho, abych na péči o manžela doplatila sama. A děti se budou muset starat o dva nemohoucí rodiče. Jenže vy jste nechtěli o zařízení, kde by o vašeho tátu pečovali, ani slyšet. Vždycky jste přijeli jednou za dva týdny, dvě hodiny jste s tátou byli, seděli u něj, a pak mi řekli, že to není takové, jak říkám a přeháním. Nabízela jsem vám, abyste zůstali a pomohli mi s koupáním a přebalováním, ale měli jste moc práce.

Mě i tátovi je lépe

S pomocí kamarádky jsem vašemu tátovi zajistila lepší a profesionální péči. Chodím za ním třikrát v týdnu, někdy i častěji. Lékař říká, že má dobré i špatné dny. Moje zdraví se ustálilo, stavy, kdy si myslím, že mám infarkt, zmizely. Musíte vidět i vy sami, že se mi ulevilo a táta je v dobrých rukou. Přestaňte mi proto neustále vyčítat, že jsem dala vašeho tátu do specializovaného zařízení. Nemáte absolutně právo nazývat mě sobeckou. Zkuste si to! Vezměte si tátu domů na měsíc a teprve pak můžete soudit! Zamyslete se nad tím, jak jednáte a chováte se k matce. Jednou by vás to mohlo mrzet.

Máma Helena

Mgr. Ľubica Sobčáková, lékárnice, jež ukončila studium na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě v roce 2016, radí:

"Demence u seniorů přichází do života pozvolna. Jako první příznak si postupně začnete všímat toho, že standardní komunikace začíná být obtížná a původní zařízení domova může být pro člověka s demencí nepraktické nebo dokonce nebezpečné. Jak se k člověku s demencí chovat a jak o něj pečovat? Když se řekne člověk s demencí, představíte si člověk s duševní nemocí, který má poruchy paměti a dochází u něj ke snižování intelektu. Péče doma o člověka s demencí a rovněž komunikace s ním není vůbec jednoduchá. Po diagnostikované nemoci Alzheimer přichází otázka, jak pečovat o člověka s nemocí? K základní definici demence patří ztráta intelektu a s tím souvisí také změna chování. Příznaky stařecké demence nemusí znamenat pouze Alzheimerovou nemoc, řadí se sem i vaskulární demence, frontotemporální demence a další typy demence."

"Při péči o seniora v domácím prostředí na to nejste sami. V dnešní době existuje několik organizací, kde můžete komunikovat s lidmi v podobné situaci, načerpat inspiraci, motivaci i právní rady. Jednou z mnoha otázek, které pečující rodina řeší je omezení svéprávnosti nemocného. V posledním stádiu demence, kdy nemocný potřebuje nepřetržitou péči, si rodina klade nepříjemnou, ale realistickou otázku: Kam umístit člověka s demencí? Pro takové situace jsou zřízeny domovy seniorů se zvláštním režimem pro pacienty s demencí nebo dokonce domovy zaměřené na péči o lidi s Alzheimerovou chorobou. Čekací doba na umístění může být dlouhá, zvláště při umístění do státních zařízení. Naopak, kapacitně dostupnější jsou soukromá sanatoria, cenově mohou být ale pro některé rodiny vzdálená."

Rozhodla se paní Helena správně? Pečovala o sebe a své zdraví. Aby nebyli s manželem oba dva nemocní a nemusely se o ně tak děti starat, rozhodla se upřednostnit sebe. A její děti jí to vyčítají. Mají na to právo? Co byste na jejím místě udělali vy?

Přečtěte si také dopis paní Eleny, která se po letech, kdy trpěla vedle manžela, kterého nemilovala, postavila na vlastní nohy.