“Jsem nemocná a můj manžel se chová, jak by se ho to netýkalo,” neví si rady Jaroslava. Manžel si nechce její nemoc přiznat

Paní Jaroslava (54 let) se dozvěděla, že je nemocná. Má rakovinu. S faktem, že se teď bude léčit a musí na operaci, se vyrovnala poměrně snadno. Dochází na terapie, má kolem sebe svou rodinu, děti, kamarádky. Všichni jí pomáhají a snaží se jí ve všem ulevit. Jen její manžel se chová, jak by se ho to netýkalo. A to paní Jaroslavu mrzí.

Jsem nemocná

Šla jsem na úplně běžnou prohlídku a odcházela s žádankou na sono. Tam mi řekli, že mám v těle asi cystu. Z ní se vyklubal nádor a rakovina. Pak to šlo velmi rychle. Další žádanky na vyšetření, termín v nemocnici, operace. Pak kolo ozařování, chemoterapie a všeho dalšího. Není to jednoduché. Jsou dny, kdy nemám sílu ani otevřít oči, jen ležím v posteli a bolí mě každý nádech. Pak jsou dny, kdy mám dost energie, a jsem ráda, co všechno zvládnu. Mění se to ze dne na den. Mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají. Dcery vaří jídla do mrazáku, kamarádky přijdou uklidit, nakoupí nebo upečou, na co mám chuť. Jediný, kdo se tváří, že se ho má nemoc netýká, je můj manžel.

Nemoc neexistuje

Když jsem mu oznámila, že jsem nemocná, bál se. Viděla jsem ten strach v jeho očích. Jenže ani tehdy od něj nepřišla podpora. Bál se o mě, ale potřebovala jsem slyšet, že to spolu zvládneme. On se uzavřel do sebe a odmítá se bavit a slyšet o čemkoliv, co se týká mé nemoci. Na vyšetření, ozařování a chemoterapie mě vozí kamarádky nebo dcery. On ani jednou. Když mi je špatně, jsou u mě zase jen naše dcery, on jde do lesa nebo na pivo s kamarády. Prostě jak bych tam nebyla, nebo ještě hůř, vůbec nebyla nemocná. Nechci, ať je vedle mě nonstop, ale kdyby se občas zeptal, jak mi je, nebo chtěl vědět, jak se situace s nemocí vyvíjí, byla bych ráda. Přijde mi, že to nechce vidět, protože se to bojí přiznat. Nezvládl by to beze mě. Ale dělat, že to neexistuje? Nelíbí se mi to a bojím se i o něho.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V podobných situacích, jako je ta, kterou popisuje paní Jaroslava, jde v první řadě o hluboký zásah nemoci nejen do těla, ale i do duše a vztahů nemocného člověka. Nejedná se zde pouze o boj s nemocí samotnou, ale také o náročnou konfrontaci s reakcemi nejbližších lidí, kteří jsou zasaženi sekundárně, avšak velmi intenzivně. Rakovina je často provázena silnými emocemi – od strachu a bezmoci až po vztek a zoufalství. Blízcí lidé mohou mít různé strategie, jak se s touto těžkou situací vypořádat. Někteří projevují starost otevřeně, zatímco jiní se stáhnou a uzavírají do sebe, což se může projevovat zdánlivou lhostejností nebo vyhýbáním se celé situaci. V případě paní Jaroslavy je zřetelný právě tento druhý způsob chování u jejího manžela. Z psychologického hlediska za tímto zdánlivě lhostejným přístupem může stát silný, neuvědomovaný strach z nemoci, bolesti a hlavně ze ztráty blízké osoby. Někteří lidé se tak intenzivně obávají čelit bolestným emocím, že se raději emočně „odpojí“.

Uzavřenost manžela může být jeho způsobem, jak se snaží chránit sebe sama před tíhou situace. Bohužel, tento způsob obrany je kontraproduktivní a vede ke zranění partnerky, která potřebuje právě nyní jeho přítomnost, podporu a emocionální spojení. Problém, který se zde objevuje, spočívá v neschopnosti nebo strachu z otevřené komunikace o bolestivém tématu. V tomto případě je důležité, aby si oba partneři uvědomili, že i když je rakovina těžkým tématem, jeho ignorování bolest nezmírní – naopak ji spíše prohloubí. Pro Jaroslavu je proto nutné nyní otevřeně říct, co od manžela potřebuje, ale zároveň respektovat, že každý člověk má jiný způsob zvládání krizí. Je pravděpodobné, že její muž by rád pomohl, ale neví jak, protože je zahlcený vlastním strachem a nejistotou. V takové situaci může být vhodné obrátit se na třetí stranu, která pomůže otevřít dialog – například psychologa nebo terapeuta. Je nutné vytvořit prostor, kde může Jaroslavy manžel bezpečně vyjádřit své obavy a strach bez pocitu, že je souzen. Tím by se mohl uvolnit prostor ke vzájemnému porozumění a přijetí skutečnosti nemoci jako společné výzvy, nikoliv izolujícího traumatu. Důležité je také to, že podpora nemusí nutně znamenat velká gesta, ale někdy postačí pouhá otázka, zájem či malá pozornost, která nemocné osobě dá pocit, že není sama.

Jak se má paní Jaroslava zachovat? Sama se léčí s těžkou nemocí a potřebuje oporu manžela. Ten však dělá, že se nic neděje. Jak manželovi dát najevo, že potřebuje víc? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh paní Denisy, která vidí, že bratr jejich rodiče využívá, ale oni to nevidí.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.