"Chodila jsem za ním každý den, nakonec jsem jeho smrt nestihla," uvedla se smutkem ve tváři a velkou bolestí v srdci Ivana

Ivana (47) se nám svěřila se svým bolestným příběhem. Jako jediná vnučka se starala o svého dědečka, když odešel, srazilo to Ivanu na zem. Nevěděla, co sama se sebou, neznala směr své další cesty. Přesto se nakonec odmítla vzdát. Podívejte se, co nám paní Ivana napsala.

Můj dědeček byl skvělý muž. Nikdy si na nic nestěžoval, vždycky byl plný optimismu a naděje, že všechno nějak dopadne. Samozřejmě věřil, že všechno dopadne dobře. To byla naděje, kterou nakonec přenesl i na mě, a přiznám se, že díky jeho podpoře jsem si přišla silná a žila s vědomím, že všechno zvládnu. Jenže život se vás neptá a i když vím, že vám vždy naloží jen to, co jste sami schopni unést, v tomhle případě to bylo jinak.  Z jindy zdravého a čiperného dědy se stal člověk odkázaný na pomoc druhých. Člověk, který musel do nemocnice a nikdo - dost možná ani on sám - vlastně nevěděl, jak tahle cesta nakonec skončí.

Chodila jsem za ním každý den

Chodila jsem za ním každý den. Nebylo dne, kdy bych se za ním nezastavila, abych mu nepřinesla něco dobrého, neprohodila s ním pár slov a nezkontrolovala si, že je tu pořád s námi. Vědomí, že jednou tomu tak být nemusí, bylo tím nejbolestnějším, co mi sem tam vytanulo na mysli. Vždy, když jsem stála u jeho postele a děda s oblibou říkával, že je to všechno na nic a že líp už zkrátka nebude, jsem oponovala s tím, že. "My, dědo, rozhodně nekončíme. My to zvládneme a ty za chvíli půjdeš domů."

Zbavit se ale úzkosti a strachu, že jednou mohu přijít a jeho postel může být prázdná, mi nešlo. Děsilo mě to a kdykoliv jsem nad tím jen trochu začala přemýšlet, zalily se mi oči slzami. Vždycky jsem je sice zahnala kamsi do neznáma, vyděšená z té představy jsem ale byla neustále.

A tak jsem den co den chodila do nemocnice, abych si tento strach pohlídala a abych dala tomu nejlepšímu chlapovi na světě, kterým pro mě děda jednoznačně byl, pocit, že to vážně bude dobré.

Vše se zlepšovalo, ale pak přišla rána

Věřila jsem tomu a když jsem jednou viděla, jak děda sedí na posteli a dívá se konečně na televizi, měla jsem pocit, že se vše v lepší obrací. V tu chvíli jsem však netušila, že zanedlouho tomu bude jinak. Že se mi život v jedné vteřině změní a jediné, co budu muset, bude naučit se s tím žít. Na některé životní změny se zkrátka nelze připravit.

Bylo podzimní nedělní ráno. Já se právě vypravila na nákup, když mi najednou zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a číslo, které volalo, jsem neznala. Kdyby ano, zcela jistě bych ho měla uložené. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ráno, kdy jsem se probudila a nevím proč jsem měla pocit, že něco ztratím. Kdybych tehdy věděla, co nebo kdo přesně to bude, namísto obchodu bych utíkala rovnou do nemocnice.

"Ano, prosím?" řekla jsem nejistě, když jsem hovor konečně přijala. V tu chvíli se mi ozvala paní doktorka, aby mi sdělila, že děda zemřel. Ten děda, za kterým jsem denně chodila a kterému jsem dodávala naději, že být v nemocnice nic zlého neznamená a že my "rozhodně nekončíme". Ten děda, kterému jsem ještě včera donesla koláče a sušenky, které měl tak rád a jen tiše stála u jeho postele, protože spal. Děda, kterého jsem včera viděla naposled a nechtěla ho budit, protože "ho přece uvidím i zítra".

Žádné zítra už nebylo

Jenže žádné "zítra" se už nekonalo. Měla jsem pocit, jako bych se právě ocitla ve špatném snu, který mě celou zahalil do mlhy. Zvuky kolem mě se najednou zdály až moc vzdálené a dech, který jsem tolik potřebovala, se náhle ztížil. Po tvářích se mi rojila jedna slza za druhou a já netušila, jak je zastavit. V jedné vteřině můj svět ztratil ten pevný styčný bod, který mi vždycky ukazoval směr a já netušila, co si počít.

Nestihla jsem to. Nestihla jsem poslední rozloučení. To, čeho jsem se nejvíce bála, se nakonec stalo nejvíce bolestnou realitou, kterou jsem si dokázala představit. Najednou jsem to, čeho jsem se tak bála v představách, zažívala v reálu a já neměla sebemenší šanci to změnit. Vyčítám si, že jsem nebyla víc aktivní, a mám strach, že moje bolest nikdy neodezní. Jenže jak mám najít smíření, když mi odešel člověk, kterému jsem nestihla říct sbohem?

Co na situaci, kdy se s někým nestihneme rozloučit, říkají odborníci

Na příběh paní Ivany nejlépe sedí vyjádření americké psycholožky švýcarského původu, Elisabeth Kübler-Rossové, která se ve studiích zabývá tématem smíření a truchlení.

"Smrt a umírání jsou veličiny, které se jen těžko předvídají a na které se nikdy nikdo nejsme schopný zcela připravit. Pokud smrt blízké osoby nastane, vždy je postup stejný. Je třeba projít si pět fází truchlení, kterými jsou popření, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Jakmile smrt blízké osoby přijmeme, tedy víme, že odešla a už se nikdy nevrátí, je nutné hledat nahlížet na situaci jako celek. To nám pomůže vyrovnat se s tím, že jsem nebyli v pravou chvíli na správném místě.

Je třeba si uvědomit, že jste udělali vše, co bylo ve vašich silách. Nezamýšlet se příliš vehementně nad tím, že jste se nestihli rozloučit, protože to v konečném důsledku není důležité. Co ale nelze opomenout je fakt, co všechno jste pro milovaného člověka učinili. Byl v posledních měsících svého života díky vám šťastný? Smál se? Měli jste pocit, že jste mu dodali naději? Pak jste se rozloučili zcela dostatečně. Přesně tak, jak bylo potřeba.

Milovaná osoba ví, že odchází. Proto si nevyčítejte, že spala, když jste ji viděli naposled. Spala přesně proto, abyste si ji takto pamatovali. To byl způsob, jakým se s vámi rozloučila."

Zajímá vás práce na sobě? Pak si přečtěte, jak se naučit cvičení vděčnosti. Zabere jen tři minuty a díky němu budete okamžitě šťastnější.