Ivana byla se svým životem spokojená. Když si však před půlrokem její tchyně zlomila při pádu ruku, byla odkázána na cizí pomoc, její život se změnil. Tchyně si na pomoc zvykla a vyžaduje ji i nyní.
Tchyně byla odjakživa zvláštní. Vždycky prohodila nějakou uštěpačnou poznámku, neuměla pochválit a dárky, které nám dávala byly většinou z druhé nebo i třetí ruky. Nic se doma nevyhodilo, protože se to mohlo hodit. S tchánem si žili spokojeně, ale co před rokem a půl umřel, víc jsme se o ní starali. Tomáš, můj manžel za ní pravidelně jezdil.
Čas od času zmizelo z lednice jídlo, které jsem navařila pro manžela na tři dny, protože mu volala máma, co jsem vařila, ať doveze. To mi až tak nevadilo, i když díky, máš to dobré, by neuškodilo. Problém nastal, když jsme byli u syna v Řecku. Otevřel si tam před pár lety bar a daří se mu. Rok co rok za ním jezdíme, v létě a na jaře. Volali nám, že tchyně doma spadla a zlomila si ruku. Už u syna mi bylo jasné, že teď se musíme starat víc. Vařila jsem pro tři lidi, Tomáš jí jídlo vozil. Chodila jsem dvakrát týdně umýt nádobí, uklidit a tak. Jenže tchyně je generál. Myješ to špatně, tam to nepatří, nepoužívej tenhle smeták, vezmi si starou hadru na podlahu.
Se skřípěním zubů jsem mlčela a těšila se, až jí sundají sádru. Jenže tchyni se to zalíbilo. Volala mi denně do práce, chtěla se vykecávat a každý den se vyptávala, v kolik končím, ať přijedu a poklidím ji. Jenže denně u ní prostě být nemůžu, pracuji do pěti, musím uvařit, uklidit po manželovi, protože talíř se sám neodnese do kuchyně a ještě lítat ke tchyni? To zrovna. Když jsem nezabrala na prosby, přitvrdila. Citové vydírání, jak je nemocná, nemůže, točí se jí hlava, určitě spadne, nemůže zvednout ruku a brzo umře nebraly konce. Denně mi volala několikrát, dokud jsem to nezvedla a nevyslechla si, že umírá.
Marné byly moje argumenty, že tam chodí Tomáš, nosí ji jídlo, které vařím a vyprané prádlo, které peru u nás doma. Nabízela jsem rozvoz obědů i pečovatelskou službu, která by ji pomohla s úklidem, ale ne. Ona nebude jíst blafy a nebude jí tam uklízet někdo cizí. Proč taky, když může buzerovat mě. Nejhorší je, že začíná zpracovávat manžela. Měli jsme našetřené peníze na druhé auto, manžel snil o jiném modelu, ale to bylo nad náš limit. Přidala mu na to peníze. Tomáš má radost a ona ho teď skrz to auto vydírá. Musí přijet, protože mu přece dala na auto. Tchyně mu systematicky tlačí do hlavy, proč nepřijdu za ní i já, vždyť nemám pomalu co na práci, kdoví, co odpoledne dělám, ona umírá, abych se stihla rozloučit.
Když mi v pondělí Tomáš řekl, že pro mě po práci přijede a jedeme za mamkou, protože umírá a já nejsem schopná obětovat trochu času a přijít se rozloučit, vybuchla jsem. Vypočítala jsem mu, co všechno pro tchyni dělám, že vařím i peru nejen pro něj, ale i pro ni. To, že má ruku už úplně zdravou a může si to nádobí umýt sama, se neřeší. Maminka dala penízky, tak si nedovolí ji nic vyčíst. Jenže mě už to přestává bavit. Nejsem vývařovna ani služka, aby mě tchyně komandovala a já skákala, jak ona píská. Nevím, jak z toho ven, ale brzo mi rupnou nervy a pak se budou všichni divit.
Text je sepsán podle skutečného příběhu naší čtenářky. Chcete se s námi o svůj příběh podělit? Svěřte se nám v mailu [email protected]
Příběh čtenářky Světa ženy
