Určitě jste se s tím už setkala, ať už na nákupu v obchodě, na ulici, dětském hřišti nebo třeba v mhd. Ječící dítě a vedle něj jeho matka, která ho téměř prosí o to, aby bylo zticha nebo přestalo křičet tak nahlas své neústupné požadavky. Pokud jste v tomto příběhu pouze pozorovatelem, protože u vás doma to takto nefunguje, můžete si gratulovat. Jaká je ale správná cesta k tomu, aby dítě bylo samostatné, sebevědomé avšak zároveň nerozmazlené? Psychologové se shodují na tom, že rodiče mnohdy hranici zdravého sebevědomí a umanutosti rozeznávají jen těžko. Co s tím?
Pro rodiče není vždy zcela snadné balancovat mezi současně velmi trendy liberálním rodičovstvím a rozmazlováním. Často se tak stává, že jim fakt, že je jejich potomek rozmazlený, dochází až ve chvíli, kdy už s tím toho mnoho nezmůžou. Většinou tomu tak bývá v pubertě, kdy se vzdor potomka bez respektu k rodičům i svému okolí, který si navíc myslí, že se svět točí jen kolem něj, projevuje naplno. Zjistěte, na co si dávat při výchově svého dítěte pozor, aby získalo zdravou sebedůvěru, ale nestal se z něj pouze ufňukaný mamánek. Vyzkoušejte pár následujících rád, a uvidíte, že se vám pomyslná hranice mezi nesamostatností a paličatostí dítěte bude hledat možná o něco snadněji.
S vytvářením zdravé sebedůvěry u svého potomka byste podle slov terapeutky z BesNet Centra Praha Jany Tamchynové pro český rozhlas dvojku měla začít už v těhotenství. Právě v tu dobu se totiž začínají tvořit názory dítěte, které přebírá od své matky. Pokud jste tedy v očekávání pozitivně naladěná a ničím se nestresujete, budete mít pravděpodobně sebevědomého pohodáře. Jestli tomu tak ale není a stresujete se, dítě váš negativní pohled na svět převezme. A právě v takových chvílích se často z dítěte stává ufňukánek.
Podle terapeutky Tamchynové patří mezi takzvaný pozitivní egoismus například to, že dítě časem samo rozezná své hranice na základě svých předchozích chyb. Ve výsledku se pak nepouští do aktivit, na které se necítí nebo o nich ví, že na ně nemá dostatečné schopnosti. Právě k tomu mu napomáhá zmíněné zdravé sebevědomí. Proto je podle odborníků dobré dětem neustále opakovat, že každý chybuje a je to normální.
Své dítě byste podle terapeutky Jany Tamchynové měla podporovat a motivovat. Vnímejte, co ho baví a naslouchejte mu v jeho problémech. Dítě by mělo snést i kritiku, která by ale od rodičů měla být podávána přiměřeně citlivě a s návrhem rozumného řešení. Podle odborníků byste dítě, kterému se něco nedaří, měla spíše než hodnotit pobízet k tomu, aby to zkoušelo znovu. Rozhodně se ho ale nesnažte srovnávat s kamarádem nebo starším sourozencem. Jedině tak se vyhnete pochroumání jeho sebevědomí.
Když už se ale přece jen neubráníte slovnímu hodnocení, dejte si podle textu psycholožky PhDr. Michaely Peterkové pozor na to, abyste nekritizovala osobnost dítěte, ale pouze jeho chování. Vyhněte se tedy urážkám a nemístnému srážení sebevědomí, namísto toho raději přijděte s radou, co může dítě změnit. Podle Peterkové můžete říct například: „Pořád ti to nějak nejde...“ nebo „Tohle ti zatím nejde, počítáš to špatně, protože… " Nezapomeňte vždy navrhnout způsoby, jak by se dítěti mohlo v požadované disciplíně začít vést lépe.
Dítě je dobré přiměřeně často a pravidelně chválit za vše, co se mu skutečně povede. Právě pochvala je totiž pro dítě velmi pozitivní motivací, která ho neustále posouvá ke zlepšení. Podle Tamchynové byste to ale ani s pochvalami neměla přehánět. Dle názoru psycholožky totiž v takovém případě hrozí, že dítě ztratí objektivitu a zdravou kritiku k sobě i svému okolí a radí: „Sebevědomí krásně roste, pokud podporujete talenty dítěte. Tam mu to jde, má pozitivní zpětnou vazbu a tak ho to těší mnohem víc. Nezapomeňte ho ale taky občas vystavit drobným neúspěchům.“
Poslední velmi důležitou zásadou, jak doma nemít ubrekánka, ale zdravé sebevědomé dítě, je nauka samostatnosti. Pokud za vašeho Pepíčka doma děláte vše, co ho nebaví, nebo mu to prostě nejde, děláte pravděpodobně velkou chybu. Nauka samostatnosti spočívá v tom, abyste svému dítěti dopřála dostatek prostoru k tomu se neustále zlepšovat. Pokud mu tedy něco nejde, podporujte ho, raďte mu a pomáhejte, ale snažte se, aby si musel váš potomek poradit alespoň částečně samostatně. Časem pak míru pomoci zmenšujte, až dokud danou aktivitu dítě nezačne zvládat samo. Uvidíte, že to oba oceníte.
Podobným, ale ještě horším případem nesamostatnosti, je dítě závislé na svých rodičích tak moc, až se mu nechce do žádných aktivit, protože většinou trpí separační úzkostí. Pokud cítíte, že vaše dítě patří mezi závislé jedince, kteří například ve školce či na kroužku pláčou, snažte se s tím něco dělat.
Odborníci se shodují na tom, že pro děti bývá nejhorší přehnané loučení v podobě objetí a proslovů maminek, o tom, kdy a jak pro dítě do školky či na kroužek přijdou a proč musí ve školce vydržet. Dítěti tím tak pouze říkají, že doma s nimi je mu lépe a ve školce to musí pouze nějak přetrpět. Namísto toho mu zkuste jednoduše vysvětlit, že se může dobře bavit s kamarády a pozitivně ho motivujte k pobytu v jiném prostředí. Loučení před školkou zkraťte na minimum, pouze zdůrazněte, že se pro něj brzy zastavíte a má si užít všechnu zábavu, která na něj v ten den čeká. Uvidíte, že možná zabráníte nežádoucím slzičkám.
Zdroje: sebevedomi.psychoweb.cz; https://dvojka.rozhlas.cz; idnes.cz
