Když jeden z partnerů začne být nemocný a je na druhém, aby se o něj postaral, nemusí to automaticky znamenat, že to ten druhý udělá. Zvlášť tehdy, když to bude znamenat vzdát se absolutně všeho, co doteď v životě dělá a má. Péče o stárnoucího a nemohoucího partnera je náročná. Jak se tedy rozhodnout? A čemu dát přednost? Životu nebo péči o nemocného a stárnoucího partnera?
Svůj dopis posílá svému manželovi paní Jiřina. O jeho obsah se podělila s naší redakcí. S manželem žili krásný a spokojený život, ale manžel už se nyní neobejde bez pomoci druhých. Automaticky se předpokládalo, že tím, kdo mu pomůže, bude jeho žena, tedy pomoc jeho ženy. Ta však tuto možnost zavrhla a svého muže umístila do domova důchodců.
Přestože jí to mrzí, své rozhodnutí obhajuje v dopise.
Nejmilovanější manželi,
vůbec nevím, jak začít. Jak tohle všechno pojmenovat. Víme oba, co jsme společně prožili. Potkali jsme se v práci a i když to pro tebe znamenalo odejít z manželství, troufnu si říct, že jsme pro sebe byli jako stvořeni. Mě bylo 25 let a nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Tobě bylo o dvacet let více. Musím říct, že každá minuta s tebou za to stála. I když nám nikdo nevěřil, i když se nás pokoušeli rozdělit. Naše láska byla silná, zvládli jsme i to, že jsme byli bez peněz i to, že jsme jich měli dost. Život nám dal spoustu dobrého i špatného a společně jsme tomu čelili.
Roky utíkaly velmi rychle, ani jsem se nenadála a slavila jsem 40 a poté i 50. Užívala jsem si života a možná jsem neviděla, jak ti ubývají síly. Dvacet let věkový rozdíl byl znát. Bohužel. Nechodili jsme už na dlouhé procházky, nedívali se dlouho na televizi, nepovídali si celou noc a podobně. Chybělo mi to, ale chápala jsem, že jsi byl unavený. Když se k únavě přidaly další zdravotní problémy, najednou jsem viděla, že stárneš. Já stárnu taky, vidím to den co den v zrcadle, ale na tobě to bylo zřetelnější. Roky navíc se zde objevily v plné síle a já jsem si asi poprvé za celou dobu uvědomila dvacetiletý věkový rozdíl mezi námi.
Když se problémy se zdravím objevovaly víc a víc, bylo jasné, že to bez pomoci nepůjde. Snažila jsem se o tebe pečovat, ale nestačilo to. Musím chodit do práce, na nákup, pečovat o domácnost a další věci. Do toho přišla zdrcující diagnóza - Alzheimer. Šlo to rychle. Když jsem jednou přišla domů a tys vytopil celý byt, protože jsi zapomněl, že napouštíš vodu do vany, bylo to první varování. Ještě pár takových kiksů a bylo mi jasné, že sama to nezvládnu.
Přemýšlela jsem, probírala to, propočítávala, ale výsledek byl vždycky jasný. Nemůžu se o tebe starat na plný úvazek. Chyběly by nám peníze na domácnost, výdaje a jídlo. A tak jsem učinila rozhodnutí. Těžké, velké a ne všemi pochopené. Zařídila jsem ti domov důchodců. Hezký, s veškerou péčí. Chodím tam každý den po práci a odcházím po večeři. Během roku, co tam jsi, jsem nevynechala ani jednou. Jsou dny, kdy mě poznáváš, jsou dny, kdy ne. Jednou mi vyprávíš, jak moc miluješ svou ženu, která se jmenuje Jiřina a podruhé mi tvrdíš, že tě právě ta žena odloudila od první manželky. Je to těžké poslouchat. Ještě těžší je vidět tě, jak se mi ztrácíš před očima. Jak ten veselý, silný a romantický chlap, který mi pravidelně vyznával lásku, už není. Omlouvám se, že jsem tě do toho domova důchodců dala, ale nebylo jiné řešení.
Jsem pořád s tebou a vždycky budu.
S láskou, tvoje Jiřina.
Myslíte si, že se paní Jiřina rozhodla správně? Neměla se o svého manžela i přes všechny problémy postarat? Přeci jen, v manželském slibu stojí v dobrém i ve zlém. Nebo naopak, udělala dobře, že mu zajistila tu nejlepší péči? Jak byste takovou situaci řešili vy?
Na motivy příběhu paní Jiřiny T.
