Život může člověku proklouznout mezi prsty. Ani se nenaděje a je ve věku, kdy už se sluší bilancovat a pozorovat z povzdálí to dobré i to špatné, co udělal. Někteří mají život bohatý, pestrý a spokojený. Jiní naopak mají pocit, že jim nic nevyšlo podle jejich představ a jsou rozladění a nešťastní. Asi přirozeně každý z nás vidí věci, které by nyní s odstupem času udělal jinak, ale právě všechny naše činy a rozhodnutí komplexně tvoří to, jaký člověk momentálně je a jaký život prožil.
Své neteři píše paní Petra. Ta v životě štěstí neměla a jen díky své sestře poznala, jaké je to mít v životě malé děti. Sama se bohužel nevdala a vlastní děti nemá. Zaměřila se na kariéru a životní úroveň, pomáhala tam, kde bylo potřeba. Ani se nenadála a život uběhl velmi rychle. Nyní vidí, že její neteř chce jít podobnou cestou a má strach, aby nedopadla jako ona sama. Dobře si totiž uvědomuje, že rodina a děti jsou tím pravým štěstím.
Denisko,
zlatíčko, nepromarni svůj život, prosím. Nebuď jako já. I když ti to možná teď přijde jako ten nejlepší nápad, až budeš stará jako já, uvidíš, že život se dá promarnit. Já jsem ho promarnila. Dlouhé roky jsem po škole budovala zubařskou praxi a říkala jsem si, že nikdy, opravdu nikdy, nebudu trpět nouzí. Jak víš ode mě a své mámy, neměly jsme šťastné a spokojené dětství. Máma obracela každou korunu, byly doby, kdy jsme jedly suché rohlíky, nové oblečení jsem si koupila až za peníze z první brigády. Jen díky prospěchovému stipendiu a brigádám jsem byla schopná vystudovat. Soustředila jsem se jenom na to, abych měla práci a peníze. Hodně peněz. Snila jsem jako malá o tom, že mi nikdy nebude nic chybět. A ano, materiálně mi opravdu nic nechybělo a stále nechybí. Ale to není důležité.
Po škole jsem šla na praxi, své první místo a už tehdy jsem věděla, že jednou budu mít velkou zubní kliniku, kde bude několik zubařů a všechno bude soukromé. Moje. A taky jsem to dokázala. Začínala jsem s málem, dnes mám pod sebou velkou kliniku, kde jsou další tři dentisti a také dentální hygiena. Vše vybavené, dobře zorganizované. Máme spoustu platících pacientů a opravdu nemám finanční nouzi. Věnovala jsem tomu spoustu času, vlastně celý život. Neřešila jsem rodinu, nerandila jsem, nechodila jsem s přáteli a kamarády ven. Prostě jsem měla svůj cíl. A ten mi vyšel. Jenže za jakou cenu?
Denisko, nebuď jako já. Peníze jsou fajn, ale rodina, přátelé a děti jsou důležitější. Vracím se domů z práce do prázdného domu, nemá mě v něm kdo obejmout, kdo pohladit. Nemám děti. Nestěžuju si, určitě ne, jen je mi občas smutno. Mám tvou mámu, svou sestru, tebe a tvého bratra. Jsem vděčná, že vás mám, že se mnou chcete trávit čas. Mám o tebe ale, Denisko, strach. Svěřila ses mi, že nechceš děti, chceš se zaměřit na kariéru a práci. Je dobře, že jsi cílevědomá a odhodlaná, jsem za to moc ráda! Neměla bys však zapomínat na to, že život není jen o práci. Pouč se z mého příkladu, radím ti dobře.
Prosím, pořádně se nad tím zamysli. Je ti třicet let, máš před sebou ty nejlepší roky života. Nechci, abys byla jednou v životě zklamaná a stejně jako já sis říkala, co bys všechno mohla mít, kdyby ses rozhodla jinak. Pokud chceš opravdu kariéru a nechceš rodinu, umím to pochopit víc, než kdokoliv jiný, tomu věř. Jen se nad tím možná ještě jednou zamysli. Neházej flintu do žita a nedělej ukvapená rozhodnutí. Abys nebyla v mém věku zklamaná, že jsi promarnila život.
S láskou
teta Petra
Paní Petra se bojí, že se její neteř v životě spálí a nestihne mít rodinu a děti. Ona to tak udělala a teď by si přála, aby v jejím životě figuroval manžel a alespoň jedno dítě. Je dobře, že se snaží neteři ukázat, jak může dopadnout? Nebo to má nechat být? Jak tuto situaci řešit?
Na motivy příběhu paní Petry W.
